Radek Štěpánek: Konec doby plastové v dohlednu
Sedím na břehu řeky a vidím v proudu plastovou lahev. Za chvíli kolem mě pluje igelitová taška nacucaná vodou. A když mám smůlu, vytáhnu při vytahování udice na háčku dámskou vložku, kelímek nebo podobný neřád.
Myslíte si, že sedím na břehu řeky někde v Bangladéši? Zkuste si zajít někdy k Vltavě v Budějovicích a garantuji vám, že vás čeká podobný zážitek.
Plastů jsou i u nás všude mraky, až z toho člověka mrazí. Přece jsme vyspělá společnost, snažíme se recyklovat, nikdo přímo do vody asi plasty nesype, jako se to děje v jižní Americe nebo východní Asii, jenže jich prostě používáme příliš, často úplně zbytečně. A tak se dostanou i do přírody. Stačí se zúčastnit třeba akce Ukliďme svět, ukliďme Česko a člověk to spatří na vlastní oči.
Z mládí si přitom pamatuji na čokoládové tyčinky balené ve staniolu a papíru. Na svět bez PET lahví. Někam zmizel, ale ten nový není lepší. Nepřijde mi ani pohodlnější. Jen prostě nastala doba plastová.
O tom, jaké má dopady, ví v našich končinách každý. A je proto na místě, že právě z Evropy přicházejí konečně návrhy na změnu. Evropská komise chce zakázat všechny jednorázové kelímky, talířky a podobný sortiment.
Lidská ryba vydrží bez potravy více než deset let, lidský tvor bez focení ani hodinu
Někteří indiáni se dodnes nenechávají fotit, jelikož si myslí, že fotografie kradou duši. To se o nás běžných smrtelnících říci nedá, fotíme se všude a za každých okolností. U sochy, s pivem nebo s chlebem v ruce, na oslavách či dovolených.
Je to skvělá zpráva. I u nás se ale proti tomu nápadu, ostatně jako proti téměř všemu, co přijde ze západu, protestuje. Nedávno jsem například četl testament za plastový uchošťour. Je to směšné. I tak dobrý nápad se v politickém boji zneužije k tomu, aby se u nás dál dmýchaly protievropské nálady.
Jenže kdo jiný než my Evropané, by měl jít světu příkladem? S vatou na špejli se dá ucho vyčistit stejně dobře, jako se dá najíst příborem z dýhy nebo pít z kelímku z papíru.
Až se to znovu naučíme, budeme to moci začít učit i lidi v méně vyspělých končinách, se stejnou vervou, s jakou jsme je kdysi naučili plasty používat. Tou dobou už bych se snad mohl dočkat znovu i čisté Vltavy. A vy také, milí posluchači.
Související
-
Při stopování jsem se svezla ministerskou limuzínou, pohřebákem i na korbě se selátky
Moji přátelé říkají, že pokud by se z autostopu skládaly zkoušky, měla bych nejméně doktorát. Pravdou je, že to pro mne býval nejčastěji používaný způsob dopravy.
-
Jak nesměl z rádia znít Žalman, protože byl moc podobný Matuškovi, vzpomíná Pavel Kroneisl
Poslouchal jsem v rádiu vzpomínky Pavla Žalmana Lohonky u příležitosti jeho letošních kulatin. Pavle, čas hrozně letí. Sám jsem se při poslechu vrátil o desítky let zpátky.
-
Před lety byly v módě džíny, teď si ženy libují v privilegiu nosit sukně
Naše ulice je taková malá dálnice, kudy ráno proudí do centra města davy lidí. Když je teplo, vykouknu z okna a už to vidím. Mladé ženy přišly na chuť sukním a šatům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
