Psát o domově je těžší

11. červen 2018
Pavla Jazairiová v Mexiku

Kdybychom měli věřit tomu, že každému z nás sudičky v kolébce dají něco, co nás  bude provázet celým životem, u Pavly Jazairiové by to byla touha po dálkách. Radioservis vydal její novou knihu Příběhy z Mexika.

Obrázek z Mexika

Tentokrát tedy Příběhy z Mexika. Proč právě z téhle země?

Začala mě - i když trochu pozdě -zajímat Latinská Amerika, kontinent objevený vlastně náhodou, když evropští dobrodruzi hledali snazší cestu za bohatstvím Indie. V Jižní Americe narazili na podivuhodné civilizace. Zajímá mě střet tehdejších kultur i to, co z něj vyplynulo, tedy mimořádné pestrá lidská směsice. Mexiko je velmi barvitá, přitažlivá země, už po staletí v neustálém pohybu.

Měnící se svět, to je jedno z vašich nejdůležitějších témat. Mají ty změny, které citlivě vnímáte, něco společného?

Svět se mění, jako se měnil vždy. Tentokrát má na to vliv nejen technický pokrok, ale především všeobecné ekonomické, mediální i společenské propojení zvané globalizace. Zdá se, že před ní není úniku. Globalizace přináší zemím takzvaného třetího světa větší rozvoj i prosperitu, zároveň ale prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými. Ničí zejména ty, kdo nemají dost síly a možností přizpůsobit se nadnárodní konkurenci. Také stírá národní identitu, mimo jiné hubí tradiční řemesla.

Setkala jste se tedy s lidmi, kteří na globalizaci vydělali, a také s těmi, kterým zničila život...

Já vám dám příklady z obou stran. Když v západní Africe vzali hospodářství do ruky kolonialisté, využili půdu k zakládání plantáží. Na pastvinách v Senegalu pěstovali Francouzi zejména bavlnu, Britové v Ghaně kakao. Pro chovatele dobytka v Senegalu to znamenalo ztrátu pastvin, zemědělcům zase chyběly proso a čirok nutné k obživě, v Ghaně maniok, jam a podobně. Když Evropané odešli, Afričanům sice zůstaly plantáže, ale z různých důvodů ztratili možnost ošetřovat je a hnojit jako dřív, tím pádem klesla kvalita plodin a přestali být konkurenceschopní na světových trzích.

Jaké to byly důvody?

Tak například pěstitelé bavlny ve Spojených státech dostávají pomoc od státu, ale to platí o řadě západních zemí. Nakonec čím víc africký zemědělec vyrobí, tím víc ztrácí, protože cena nákladů je vyšší než zisk. Totéž platí o pěstování rýže v Indii. Zruinovaní farmáři páchají sebevraždy nebo odcházejí do velkých měst, kde žijí bez důstojnosti, pod hranicí chudoby. Takže rozvojové země na světovém trhu obstojí pouze díky nízké, někdy až skandálně nízké ceně práce. Na druhou stranu globalizace přinesla světu i nedocenitelná pozitiva. Podstatně se snížila dětská úmrtnost a celková negramotnost. Stále víc lidí má přístup k pitné vodě nebo základní zdravotní péči, ubylo ničivých konfliktů. Od doby, kdy se Indie stala členem Světové obchodní organizace a otevřela se světu, podstatně vzrostla úroveň střední třídy. Indie staví nové silnice a dálnice, má lepší elektrickou síť, indické dívky chodí do školy, studují a také pracují, čímž se zvyšuje jejich nezávislost.

Kterých příběhů je podle vás víc? Těch úspěšných, nebo těch děsivých?

Individuálních smutných příběhů je asi víc, ale vývoj - lze i říci pokrok -asi zastavit nelze a cesta zpátky pravděpodobně nevede. Jisté je, že vývoj spolu s novými technologiemi probíhá překotně rychle, lidé nemají čas se přizpůsobit. Chudá negramotná trhovkyně má sice telefon a ví, co je televize, ale kroj vyměnila za umělohmotné hadry a místo plackami se zeleninou se cpe kynutým pečivem.

Často se mluví o vině nás Evropanů za to, jak svět dnes vypadá. Sdílíte tento názor?

Nepoužívala bych pojem „vina“. Evropané prostě byli ve své době silnější a schopnější než ostatní, a proto se pustili do dobývání jiných kontinentů. Nejsou dobré a zlé národy, stejně jako není dobré a zlé náboženství. Lidé jsou ve své přirozenosti - ač ne všichni - dobyvační, kořistničtí, když k tomu mají příležitost nebo když jim nic jiného nezbývá. Silné národy podnikaly výboje od nepaměti, stejně tak už od nepaměti probíhalo stěhování národů, útěk před nepřítelem nebo za lepšími životními podmínkami.

Dnešní Mexiko přece také vyrostlo na devastaci původního obyvatelstva a jeho kultury - a na svědomí to máme my Evropané.

To je pravda. Když do Mexika přišli španělští a po nich i další dobyvatelé, jejich kořistnictví neznalo mezí. Podařilo se jim zdecimovat nejen vládnoucí kmeny, ale v podstatě celou místní populaci a její civilizaci. Přesto byli Mexičané natolik životaschopní, že se dokázali nejen přizpůsobit, ale také se od Evropanů lecčemus přiučit. Výsledkem je fascinující kulturní a národnostní směsice lidí, kteří vytvořili novou, v tomto případě opravdu mexickou identitu.

Často píšete o tom, jak při bližším pohledu je všechno mnohem složitější. Aztécká společnost, kterou rozvrátil Cortéz se svými vojáky, patřila k nejkrutějším v lidských dějinách. Ano, Evropané nevratně zasáhli do jejího vývoje, zahubili spousty nevinných lidí, ale zároveň učinili konec krutostem, nad kterými zůstává rozum stát.

To jistě! Existuje dokonce teorie, podle které byla konkrétně aztécká civilizace v takovém zrůdném úpadku, že by se brzy zhroutila sama od sebe. Ale máme příklady mnoha dalších civilizací, například v Africe, kde dobyvatelé zastavili přirozený vývoj společností, zničili jejich hodnotový systém a v podstatě zdevastovali celou zemi. Dnešní západní Afrika je chudá, zaostalá a málo obydlená vinou obrovských evropských honů na otroky. A bohužel devastace tohoto kontinentu pokračuje, mimo jiné tím, že západní země, ale nejen ony, dál ve prospěch byznysu podporují zkorumpované režimy a jejich vládce.

Jak nás - Evropany a Čechy - vnímají lidé v Mexiku, Indii, Africe? Jsme pro ně stále ti bílí boháči s kapsami plnými peněz? A je pro lidi z takzvaného třetího světa Evropa stále vysněným rájem, od kterého si slibují splnění svých snů?

V zemích, které zažily evropské dobývání a kolonizaci, je stále zakořeněn určitý odstup k „bílým pánům“. Většina jejich národů se od té doby už osamostatnila a emancipovala, získaly vlastní sebevědomí a hrdost. Podle toho se také lidé k Evropanům chovají. Indická elita například mívá nezřídka pocit převahy. Ale podobné je to i ve světě islámu. Prostřednictvím svého vnímání světa nad námi mohou jeho příslušníci cítit filozofickou převahu. Tím ale opravdu nemám na mysli ideologii Islámského státu, kde hlavní roli podle mého soudu hraje nenávist a frustrace. Bohužel často oprávněná. Ale je pravda, že Evropané a obecně Západ jsou v mnoha zejména chudých zemích předmětem obdivu a závisti. Díky novým médiím - zejména televizi - lidé vidí obrázky, které se natolik liší od jejich reality, že si je nemohou zasadit do souvislostí. Ráj, na který oni nedosáhnou. Ale kdo je tím vinen?

Vždy jsem si cenil, že jste nedávala „hraběcí rady“, ale poctivě jste přiznávala bezradnost nad některými problémy. Jste dnes alespoň v něčem trochu optimističtější?

Snad právě naopak.

Můžete to trochu rozvést?

Vzhledem ke svému věku - je mi třiasedmdesát - silně vnímám cenu života. Děsí mě způsob, jakým se lidé chovají ke své planetě a ke všemu živému. To není fráze. Snahy čelit této zkáze jsou mnohdy označovány jako ekoterorismus škodící pokroku, ale ve skutečnosti jde o byznys. Ale co mě děsí snad ještě víc, to je ztráta empatie. Lhostejnost spolu s touhou hromadit a odmítáním podělit se je příznačná pro přesycené společnosti. Nemusí ani jít o nešťastníky prchající před pohromou, aktuálně například před válkou v Sýrii, za kterou západní svět nese značnou část odpovědnosti. Je to například i neochota mít děti. Přesycená společnost, která se přehlušuje - jídlem, nicotností, konzumem. A dějiny nás učí, že přesycené společnosti dříve nebo později podlehnou těm, kdo neztratili energii a dychtí po všem, co jim schází.

Vzpomínám na detail z jedné vaší knížky, kde na stěně ubohé indické chatrče visí fotografie alpské krajiny jako symbol toho ráje, o kterém mluvíte. Ale na alpské louky se všichni Indové opravdu nevejdou, abych užil oblíbený argument odpůrců migrace.

Oblíbený možná, ale také značně zjednodušující a hloupý, řekla bych. Jednak se Indové nestěhují, a pokud ano, tak odchází elita. Mezi nejlepší lékaře v Británii patří Indové a Íránci, ve Spojených státech zase tvoří výkvět high-tech odborníků. Pokud jde o příklad alpské krajiny, tak obrázky a fotografie sice mohou vytvořit představu fiktivního ráje, ale odstěhovat se do jiné země, jiné kultury není snadné pro nikoho, to naši emigranti vědí velmi dobře. Obecně si lidé na celém světě váží svého domova. Pokud odcházejí, většinou jen tehdy, když jim nic jiného nezbývá - nebo protože je v jejich zemi nečeká žádná budoucnost, konkrétně práce. Scházejí nám příklady společnosti, které naopak multikulturalismus obohatil a povznesl. Nejlepším příkladem jsou už zmíněné Spojené státy.

Ten, kdo sleduje vaši autorskou dráhu pozorně, všiml si postupného zakotvení do dvou pólů: na jedné straně touha po dálkách - a na druhé straně stále silněji literárně tematizovaný prostor bohem zapomenuté vesničky Poustka u polských hranic.

Díky svým rozmanitým cestám si nade vše vážím právě místa, kde žiji, domova, který jsem si vytvořila. Cítím vůči němu velký závazek.

Za zážitky a literárními tématy není třeba odlétat na druhý konec světa, jak ukazují vaše povídky inspirované práv¨ě životem ve Frýdlantském výběžku. Řadím je k tomu nejlepšímu, co jste napsala. Přibydou k nim další?

Cestopis bývá často plodem povrchního pozorování návštěvníka, který je ohromen něčím, co nikdy neviděl, ale čemu také nerozumí. Ale dojem je tak silný, že touží zachytit jej, podělit se. Psát o domově je myslím mnohem těžší a také mnohovrstevnatější. Známá krajina, každodenní všednost, lidé, vedle kterých žijeme - velké téma! Uspějí jen ti nejlepší. Takže nevím. Ale nevzdávám to.

Spustit audio
autor:PhDr. Milan Pokorný, Ph.D.
  • Cestování
  • Rozhovor