Potíže se statistikou
Češi a Seveřané jsou podle jakéhosi výzkumu nejméně věřícími obyvateli Evropy. Míněna je víra v Boha, jinak by to s námi bylo určitě ještě horší.
Bloudím teď po severu a mohu dosvědčit, že například Islanďané jsou na tom odedávna v tomto směru nevalně. Křesťanství přijali v roce tisícího výročí narození Páně, a to hlavně proto, že si chtěli uchovat samostatnost a zbavit se nátlaku norského krále. I tak jejich tehdejší vrcholný představitel Torgeir usmlouval tři zvláštní podmínky, aby se norský vlk nažral a islandská pohanská koza zůstala celá: stali se křesťany, ale nadále směli odkládat novorozeňata, jíst koně a v soukromí uctívat své pohanské bohy. S tímhle počátečním vkladem těžko později propadnete fundamentalismu.
Dnešní luteránská církev na ostrově má sice na seznamech svých oveček přes 90% obyvatel, ale do kostela jich moc nechodí. Jak to vypadá se zapáleností věřících, mně nejlépe ukázal přímý televizní přenos z oslav tisícího výročí přijetí křesťanství na Islandu. Na obrazovce poletovala v davu rozčepýřená hlasatelka, těkala s mikrofonem sem a tam a mezi řečí jen tak jako jednohubku slupla oplatku z ruky kněze. Nic tak formálního jsem snad v životě neviděl.
My Češi ale také často nejsme zrovna uctiví k tradicím. Tak třeba namátkou já. Před časem mě kamarádka (z dětství a pak ze Švýcarska) požádala, jestli bych nešel za kmotra jejímu pozdnímu a vymodlenému dítěti.
„Moc rád, ale nejsem pokřtěný,“ přiznal jsem.
„To by neměl být problém, máme ve Švýcarsku takového prima pana faráře, ten to určitě pochopí,“ řekla a odjela.
Když se znovu vrátila, vyprávěla, že když to panu faráři sdělila, odpověděl: „To je škoda, že jste to přiznala, kdybych to nevěděl, tak by to šlo.“
Připadal jsem si jako v tom otřepaném židovském vtipu, jak přijde Kohn do řeznictví a povídá: „Dejte mi půl kila támhleté husy!“
„Ale to je přece šunka a ne husa,“ opáčí řezník. A Kohn zklamaně: „No, tak si to teď už nemůžu dát.“
Bylo mi kamarádky líto, a tak jsem se rozhodl, že se dám pokřtít. Jsem sice bezvěrec, ale mám také svého faráře. Jmenuje se Miloš Rejchrt a je to moudrý muž.
Šel jsem za ním, a už když jsem se k němu blížil, cítil jsem, že takhle se přece přihlašovat k víře nedá. Přesto jsem mu všechno vylíčil, on se na chvíli odmlčel, pak se na mě laskavě podíval a řekl:
„Víte, já myslím, že byste neměl rozmnožovat řady nevěřících křesťanů. Měl byste radši zůstat dál věřícím ateistou.“
A tak jsem při sebevětší snaze ani kamarádce, ani našemu mizernému postavení ve statistice nepomohl.
