Osudy Jana Schmida, výtvarníka, spisovatele, ale hlavně divadelníka, zakladatele Ypsilonky a její poetiky, do té doby nevídané

Vyprávění Jana Schmida začíná v jižních Čechách, v myslivně Strkov nedaleko Plané nad Lužnicí a v Táboře. Tam se do rodiny nadlesního na harrachovském panství narodil a zde v dětství prožíval události, o kterých říká, že zformovaly jeho celoživotní umělecké směřování. Byl to nejen život v přírodě, ale také blízké přátelství se psy, „nejlepšími soudruhy člověka“, jak později ironicky k oficiálnímu komunistickému oslovování připomíná. Vyprávění o raném dětství je také prostoupeno láskyplnou rodinnou atmosférou, v níž panoval respekt mezi jednotlivými členy i vzdělání v nejrůznějších oborech. Jihočeské období, kterého se dotkne i válka, končí osvobozením Rudou armádou a přestěhováním rodiny do Krkonoš.

V horách po 2. světové válce jsou obce vysídlené, ještě probíhá odsun Němců a současně s ním i příchod nových obyvatel. Jan Schmid vypráví o škole, ve které nejdůležitější bylo vůbec se dorozumět, někteří žáci (například z Řecka) ani česky neuměli. V chalupách zůstaly bezprizorné krávy, pomocníkem se stal kůň, zanechaný odcházejícími armádami. Po krátkém období v Krkonoších se rodina stěhuje do Frýdlantu v Jizerských horách.

Čtěte také

Za nové české sklo může Hitler, říkal s nadsázkou sklářský výtvarník René Roubíček. Poslechněte si jeho Osudy

V patnácti letech odchází Jan Schmid do sklářského učiliště v Novém Boru, kde panuje pro dosud poměrně svobodně vyrůstající dítě až nesnesitelný režim. Jsou tu však také učitelé, kteří dovedou propojovat žáky, kteří pocházejí z různých poměrů a někteří jako by tu byli za trest, rozeznáním a podporou jejich talentů. Zvláštní dobovou okolností je několikatýdenní působení učňů na statku, který jim byl svěřen po rozpadlém zemědělském družstvu: mnozí učni měli z domova zkušenost s dobytkem i s hospodářstvím a dokázali se zorganizovat a na statku obstát. Na cestě k dospělosti představoval statek a důvěra v dospívající učně vložená výrazný skok.

Improvizace jako umělecký postoj i metoda

Vyprávění o sklářské průmyslovce a o studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové je proloženo portréty osobností profesorů, kteří sehráli zásadní roli v uměleckém vyhraňování Jana Schmida. Byla to všestranně múzická osobnost učitelů a sklářů Josefa Michala Hospodky a René Roubíčka, ale i nejmenované lidsky vřelé učitelky a vychovatelky na internátu. Uměleckými iniciátory na vysoké škole jsou výtvarníci (Karel Štipl, Adolf Hoffmeister, Jan Bauch, Stanislav Libenský), z divadelníků E. F .Burian. Tvoří se umělecky spřízněná komunita studentů různých oborů, která se posléze projeví jako „zázrak“ československých 60. let. Pobyt na UMPRUM je k tomu předehrou a ve vyprávění Jana Schmida i pohledem na 50. léta 20. století bez ideologické zátěže. Jde o to udržet v umění moment hry, z něhož průběžně Jan Schmid upřesňuje svůj přístup k improvizaci jako k uměleckému postoji i metodě.

Čtěte také

Pražská divadla nově uvádí Shakespearovy hry o tyranech. Jak aktuální!

Roku 1963 zakládá Jan Schmid v Liberci Studio Ypsilon, kde naplno uplatní své vidění divadla, v němž je zahrnut kulturní odkaz a jeho dotek v současném okamžiku, v němž hudba jedná jako dramatická postava. 60. léta jsou i dobou Schmidovy spolupráce s filmovou Novou vlnou, Ypsilonka, včetně výtvarného autorského výrazu Jana Schmida, se stává divadelním fenoménem, který (po přesunu z Liberce do Prahy) dokonce odolá i procesu normalizace. Jan Schmid zúročuje své uvažování o dětství i v pedagogickém působení, v tehdejší Lidové škole umění vede generačně propojený ateliér. Od roku 1975 vyučuje na katedře loutkářství DAMU, po roce 1990 proměněné na katedru alternativního a loutkového divadla. Roku 2003 je jmenován profesorem.

Pražská Ypsilonka, ansámbl, založený na vzájemné kolektivní souhře, se stává také divadlem hereckých osobností, které prostoupily i televizní a filmovou kulturou. Divadlo v paláci Olympic ve Spálené ulici v Praze (které se ostatně týká i jedna z posledních inscenací, které Jan Schmid režíroval) propojuje na své scéně několik generací a funguje dodnes.

Osudy Jana Schmida se táhne linie dětství, kterou vtiskl svému výtvarnému projevu a jejíž zachování uvnitř každodenní existence prohlašuje za nutnou podmínku umělecké tvorby všeho druhu. Průběžně uvažuje o improvizaci jako o zastavení na cestě v bodě, kterému člověk v tu chvíli nemusí rozumět, ale musí se s ním vyrovnat, aniž by se zastavil. Platí to ve všem, v divadle bezpochyby, nejlépe je to ovšem slyšet v hudbě. Hudební čísla Ypsilonky (v některých z nich sólově zpívá) provázejí celé desetidílné Osudy jako názorný doklad toho, o čem Jan Schmid vypráví.