Nihilismus a neuróza jako zbraně hromadného ničení. Komiks Zóna Daniela Majlinga odkazuje nejen k Tarkovskému
Hrdiny jako z filmů Woodyho Allena umí slovenský dramatik a spisovatel Daniel Majling. Po komiksových povídkách plných gagů ze sexuálního života se tentokrát pustil do grafického románu. Ubral na humoru a přidal na vyprávění. Komiks Zóna vyšel v češtině na začátku léta a odkazuje nejen ke slavnému snímku Stalker Andreje Tarkovského.
Mezitím ještě publikoval soubor fakeových povídek Ruzká klazika (2018), který v působivém grafickém provedení představuje parafráze děl nejslavnějších ruských autorů; bodoval s ním v nominacích na slovenskou cenu Anasoft i domácí Nejkrásnější knihu. Vzdělanost a z ní tryskající ironie a drsný humor jsou hlavními pilíři, na kterých stojí tvorba čtyřicetiletého autora. Ten své komiksy coby amatér kreslí sám.
I v druhé komiksové knize se drží extrémně hrubé linky, černobílé barevnosti a celkového provedení ve stylu céčkového německého expresionismu. Ten si s všudypřítomnou nadsázkou rozumí, jen občas znesnadňuje identifikaci jednotlivých postav. A vzhledem ke skutečnosti, že v Majlingových panelech převažují muži středního věku, stává se příběh rébusem na další úrovni.
Opět je tu sociopatický hrdina s autobiografickými rysy (stejně jako v předchozím komiksu), kterému nejvíc vyhovuje samota. Jednoho dne ji ale utne pohlednice od jediného přítele Erika, který jej žádá, aby za ním přijel do psychiatrické léčebny. Když tam dorazí, jediné, co zjišťuje, je, že muž bydlící v cimře číslo 7 určitě není Erik. Kam se ale jeho jediný přítel, který byl ochoten poslouchat nekonečné výlevy o nepovedených pokusech o vztahy se ženami (případně alespoň o sex), poděl?
O takového přítele – dokonalého posluchače přece nechce nikdy přijít. Začne po Erikovi pátrat na vlastní pěst a příběh se posunuje k prvnímu žánru – krimi. Autor jich postupně vystřídá ještě několik, od psychologického dramatu přes horor po grotesku. Majling si rád hraje, ukazuje, že má načteno i nakoukáno, ale poznámky pod čarou jako nejslavnější postmodernisté naštěstí dělat nemusí. Stopy vedou do podivného kraje lokalizovaného kolem Rimavské Soboty, kde lidé propadají nejhlubšímu životnímu zoufalství a depresi, což často řeší sebevraždou.
Čtenář se ocitá v Majlingově poťouchlé verzi Tarkovského Zóny, které vévodí antikvariát plný nejen odložených knih, ale také problematických bytostí. Na stole tu spí muž, kterého je potřeba neustále udržovat v opileckém spánku, jinak se promění v hotového démona alkoholu, nebo zde najdeme věčně diskutující dvojčata. Sem nečekaně míří i druhá, londýnská linka příběhu, v níž je potřeba zneškodnit neviditelného zabijáka, který pracuje pro nejvyšší politické i společenské kruhy. Ty se ho pro jeho neobvyklé schopnosti začaly obávat.
Nihilismus a neuróza se v Zóně stávají zbraněmi hromadného ničení a vystupují ze své opovrhované pasivity. Samo o sobě je to zajímavý nápad, ale na rozuzlení záhad autor příliš spěchá a nedostávají bohužel dostatečný prostor. Závěr tak vyznívá jen poněkud melancholicky a je na pováženou, jestli spíše než o grafický román nejde o přetaženou povídku.
Poslechněte si celou recenzi nového komiksu Zóna slovenského autora Daniela Majlinga.
Daniel Majling: Zóna, přeložil Ondřej Kavalír, 176 stran, Labyrint (2020)
Související
-
Liberatura s Danielem Majlingem, komiksovým Woodym Allenem
Poslední host Liberatury bude možná slovenským Woodym Allenem. Divadelní dramaturg právě debutoval s komiksovými povídkami Rudo. Hlavní postavou je třicátník, socio...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
