Na vandru se satanem. Kdo vlastně byl Leonid Andrejev a co je zač jeho Satanův deník?

Ta řada je pro zdejší literaturu a kulturu po pětačtyřicátém naprosto zásadní: podává totiž českému čtenáři to nejlepší z literatur celého světa. Jenže pak vezme člověk do rukou nejnovější svazek a trochu žasne. Předmluva, doslov, ediční poznámka, autorský medailon, záložka? Nic z toho se nekoná. Jenom samotný text. U jiných titulů to možná nevadí, u toho posledního ale nejspíš ano. Kdo je Leonid Andrejev, co je zač jeho Satanův deník?

Ruská literatura před revolucí a těsně po ní rozhodně nemá nouzi o výjimečné figury, ať výjimečné v tom, jak příšerně si zadaly s tím nově instalovaným světonázorem (jako pozdní Majakovskij nebo pozdní Alexej Tolstoj), anebo v opačném gardu, jak temné, nihilistické, totálně nerevoluční vize se jim po říjnu/listopadu sedmnáctého roku draly do pera. Andrejev (1871–1919) patřil do té druhé skupiny. Začínal sice jako realista, pod vlivem Gorkého, ale brzy se literárně přetavil v bohoborce a skeptika podle Schopenhauerova, potažmo Nietzscheho vzoru, v totálního subjektivistu a filozofického abstrakcionistu, který má rozum pro smích a nechává své hrdiny motat se mezi absolutní vůlí a divočinou pudovosti.

Je to ďábelské dílo!

Román Satanův deník, napsaný těsně před autorovou smrtí v devatenáctém roce, je ďábelské dílo. Narvané živou symbolikou od prvního do posledního slova; v průvodní myšlence, respektive tématu, ve jménech hlavních figur, v kulisách hlavní scény i chmurném finále. Navíc ten text, pojatý jako deníkové zápisy ďábla vtěleného do postavy amerického miliardáře Wondergooda (čili dobráka plného údivu), má střih a drajv málem postmoderní. Já je tady někdo jiný, a ten někdo jiný navíc žije jak fikčně, tak metafikčně – mluví s druhými ve svém příběhu, a nejen s nimi, taky s potenciálním čtenářem. Jako by satanova dávná rebelie proti bohu dávala textu nějakou zvláštní, nadčasovou, skoro mystickou sílu.

Satanův deník má sílu i díky vynikajícímu převodu Jakuba Šedivého|foto:Nakladatelství Odeon

Mr. Wondergood cestuje, spolu se svým natvrdlým sekundantem Toppim, přes oceán směr Řím, aby v místě, kde je odjakživa k bohu nejblíž, rozdal své úspory. Cestu mu zkříží nejen tragikomičtí hrabivci různého typu, jako „kuřecí“ král ve vyhnanství nebo „opičí“ papež, ale také jistý Thomas Magnus, Velký Tomáš, samotářský misantrop, filozof konce lidské civilizace, věrozvěst zániku. A pak ještě někdo: jeho dcera Marie, dívka s vizáží i puncem čarokrásné Madony, která je ovšem v reálu sprostá děvka. Z té konstelace pak plyne nejistota a tisíc plus jedna otázka. V příběhu se všecko rozkymácí a lavíruje: člověk, lidstvo, dějiny, přítomnost, budoucnost, smysl, pravda, láska, a tak dál. Nakonec to vypadá, že ďábel je vlastně svatoušek…

Nakonec to vypadá, že ďábel je vlastně svatoušek…

Ta próza má sílu, a jistě i díky vynikajícímu převodu Jakuba Šedivého (který si ostatně z ruské literatury bere vždycky spíš to náročnější, výjimečné než to kanonizované, například činary, Cholina, Cypkina nebo Jachinu), ale zároveň tady trochu hapruje celková struktura; první půlka knihy je jasně lepší než ta druhá. Do sté stránky je to všecko málem filmové, dějové, expresivní a dynamické; od sté stránky přibývají úvahové pasáže, tempo zvolňuje, víc se mluví a míň říká. Že by Leonidu Andrejevovi pasoval spíš žánr povídky, kratší prózy? Anebo zemřel dřív, než dal Satanovu deníku finální, zredigovaný tvar? I tohle by mohl/a zodpovědět doslov/předmluva – kdyby tu dostal/a šanci.