Na prázdniny!
Každé léto, když se jako průvodce vydávám se svěřenými turisty na Island, musím vzpomínat na to, jak jsme jednou ve vnitrozemí toho podivuhodného ostrova uvízli v řece. Řidič sice brod napoprvé bravurně přejel, pak se ovšem rozhodl, že pomůže vytáhnout džíp, kterému se to samé nepoštěstilo.
Kola našeho obřího autobusu sklouzla po hladkých kamíncích a štěrku a zůstali jsme v té vodě taky, přesně podle ošklivého pravidla, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Vzhledem k tomu, že jsme byli v poušti bez signálů a kolem sebe měli jen prosluněnou pustinu, mohli jsme nanejvýš čekat, až pojede kolem nějaký autobus a pokusí se z vody vytáhnout zase nás, za což by mohl být v krajním případě ztrestán stejně jako my…
Moji turisté vystoupili naštěstí suchou nohou a začali radit domorodému profesionálnímu řidiči, co má dělat. Neradili mu však přímo, říkali to mně a já mu to měl vyřizovat. Usmíval jsem se a uklidňoval je, že za chvilku přijede pomoc a ten výjimečně slunný islandský den bude zachráněn.
Pak se ke mně ovšem přitočily dvě dosud zcela nenápadné dámy a ta ještě nenápadnější z nich mi tlumeným hlasem naprosto vážně oznámila, že už je to tak, že jsme urazili trolly, a proto prý musím přimět ostatní, abychom je kolektivně odprosili, jinak se odtud nedostaneme. Chvíli jsem váhal a pak jim s kamenným výrazem řekl:
„Myslím, dámy, že já jsem tu jako váš vedoucí spíš jen přes ty přízemní věci. Na duchovno tu zřejmě budete vy, tak si to zorganizujte beze mě.“
Daly se do práce a několik lidí se k nim přidalo. Hlouček pak vytvořil jakési bizarní sousoší, tiše a zadumaně stáli – zčásti i na jedné noze – a odprošovali. Mezitím za mnou přišli jiní dva pánové s odvážným plánem, že se vydají proti proudu řeky a pokusí se odklonit její tok. Samozřejmě jsem jim to schválil – kdo si hraje, nezlobí. Nakonec nás vytáhly dva autobusy.
Za týden, to už se skupina turistů vyměnila, se má islandská kolegyně vytasila s myšlenkou, že je přece nespravedlivé, aby ti lidé seděli po celou dobu zájezdu v autobuse na stejném místě podle hesla „co si urveš první den, to máš“. Že by se měl zasedací pořádek měnit, jak to dělávají jiné, zejména západoevropské skupiny. Aby byla spravedlnost.
Když jsem klientům oznámil, že se každý z nich vždy po ránu v autobuse laskavě posune o dvě sedadla vpřed, vypukl myšlenkový chaos. Nakonec jsme to však zvládli docela dobře, jen jeden pán byl trochu otrávený, vybojoval si totiž původně místo vpředu a nechtělo se mu stěhovat kamsi na předposlední sedadlo. A tak nějakou chvíli předstíral, že nic nechápe, a pak už se tvářil, jako by snad měl zítra běžet před autobusem a za to že si tedy nezaplatil...
Zachránil mě muž, který povstal, postavil se do uličky a prohlásil, že o podobném střídání míst slyšel od svého otce, jenž v roce 1926 vykonal týdenní autobusovou túru do Londýna. Tehdy se prý posouvali nejen vpřed, ale také každý den o jedno místo vlevo, aby to bylo ještě spravedlivější. Musel jsem zakročit a veřejně přiznat, že tak daleko jako v roce 1926 ještě nejsme.
Radostně se pokaždé na celý měsíc vzdávám četby českých novin, sobecky vás tu zanechávám samotné, milí spoluobčané, jen s našimi zvolenými představiteli, a s úlevou opouštím drsnou divočinu střední Evropy. Letím na sever přes oceán odprošovat trolly, odklánět řeky, přesazovat lidi v autobuse a vůbec – dělat samé jasné a smysluplné věci.
