Muž bez kůže běží pouští
Chirurg Tomáš Šebek strávil na misi organizace Lékaři bez hranic tři měsíce v Jižním Súdánu - zemi, kterou sužuje občanská válka, hladomor a kde teploty běžně překračují padesátku. Lékař byl hostem cestovatelského pořadu Casablanca na Radiu Wave.
„Neříkám, že je to Sahara, ale je to doopravdy poušť. Ale překvapivě i tam žijí lidé,“ říká chirurg Tomáš Šebek o Agoku, kde působil na misi s Lékaři bez hranic.
„Chcípnu. Vedrem,“ znějí první slova jeho knihy Africká zima. „To bylo totiž to první, co mě napadlo po výstupu z letadla v hlavním městě Jižního Súdánu. Agok a nemocnice Lékařů bez hranic se nacházejí v demilitarizované zóně pod správou OSN a od lékařů, kteří na misi přijíždějí, se mimo jiné očekávají i univerzální dovednosti. Kvůli nedostatku personálu je potřebná jistá všestrannost. Já jsem například dělal i porodníka a rodil jsem děti i císařským řezem,“ popisuje Šebek.
PŘISTÁNÍ V POUŠTI
Po mnoha přestupech končil jeho přílet na misi letem z hlavního města Jižního Súdánu Juby do Agoku. „Po vzletu je pod námi Bílý Nil. Nádhera. Juba je ještě docela zelená oáza. Motorové interference mě za pět minut bezpečně uspí, budím se automaticky před přistáním. Poušť. Totální. Sem tam tukul (místní chatrč, pozn. red.), trocha dobytka, říčka nebo brčál. Pilot se naprosto bezpečně trefí na úzký strip písečného štěrku. Jenom mám dojem, že zapomněl, že má pasažéry, a ne krabice,“ popsal na svém blogu a následně v knize Tomáš Šebek.
Na místním letišti skutečně nečeká žádná asfaltovaná ranvej, ale airstrip, tedy udržovaný, ale prašný a nerovný pruh pouštního podkladu. Po letištní ploše chodí dobytek, hrají si tam děti. „Pilot mi vysvětlil, že pokud se mu nepodaří první přistání, protože plocha není volná, udělá nízký nálet, rozežene ty, kdo tam zrovna jsou, uvolní si přistávací dráhu a přistane napodruhé,“ usmívá se český lékař bez hranic, který se sám doma věnuje pilotování jako koníčku.
VYNDEJTE MI TY ŠROUBY
Protože v Jižním Súdánu statisticky vychází zhruba jeden vystudovaný lékař na sto tisíc obyvatel, vyskytuje se v zemi tradiční fenomén léčitelství, se kterým se lékaři v nemocnicích musejí vyrovnávat. „Povolání léčitele se dědí nebo se jím stanete nějakým vnuknutím, třeba snem o tom, že byste měli léčit,“ popisuje Tomáš Šebek situaci, kdy lidé, kteří nemají žádné lékařské vzdělání, poskytují péči celým komunitám lidí.
Český chirurg střet přístupů a vzájemnou nedůvěru srovnává se západní versus tradiční čínskou medicínou. „Ne vždy svou pozici dokážete vysvětlit místním a Lékaři bez hranic tu nejsou od toho, aby svou léčbu vnucovali nebo někoho drželi v nemocnici násilím. Až třetina mých pacientů klasickou medicínu odmítala a z nemocnice prostě odešla. Stalo se mi i to, že se pacient druhý den po operaci zvedl a řekl, že prý chce vyndat všechny ty hřebíky, kterými jsem mu zpevnil kyčel, a že odchází za léčitelem,“ vzpomíná Tomáš Šebek.
Jeho týmu se díky osvícenému přístupu nakonec podařilo jednoho z tradičních léčitelů zapojit jako fyzioterapeuta do oficiálního provozu nemocnice. „V základních podmínkách taky ne všechno dokážete vyřešit a zvlášť léčba dětí nebo chronicky nemocných lidí, která často není v silách nemocnice vybavené pro akutní medicínu, bývá pro samotné lékaře traumatizující.“ Dodává, že nemocnice jako své nejčastější pacienty přijímala podvyživené děti a lidi s malárií.
SNAŽÍM SE BÝT NEVIDITELNÝ
„Personál pomlaskává. Na sále je nevídaná atmosféra. To jsem zažil vždycky, když jsme operovali mozek. Kluci prosí, abych si pobyt v Agoku prodloužil. Chtějí to naučit,“ popsal Tomáš Šebek atmosféru po svém mistrovském kousku - operaci hlavy provedené s nejzákladnějším vybavením. „Story o otevření hlavy letí celou nemocnicí. Kolegové se vyptávají. A pacienti už to taky vědí. Když procházím, projevují mi viditelnou úctu. Snažím se být neviditelný,“ dodává a jako obvykle se snaží uniknout patosu.
O chirurgii rád mluví s nadsázkou jako o řezničině a zdůrazňuje, že není žádný intelektuál. Pracovní proces líčí jako součást všednodenního shonu, běžných provozních starostí, lékařské snahy a osobních momentů. „Večer jsem dopisoval kapitolu devatenáct, když mi začaly v desetiminutových intervalech chodit malarické děti v horečkách. Přijali jsme jich během hodiny celkem šest. Naštěstí ani jedno zoufale rozsypaný. To by znamenalo v takhle krátkém sledu pohromu. Dávkujeme antimalarika, infuze na dehydrataci z průjmů a zvracení. Ordinujeme testy krevního cukru, který může při malárii významně klesnout. Začínám se v tom trochu orientovat, a tak mám radost, že nad těmito pacienty jen nepostávám a nepokládám stupidní otázky svým kolegům.“
V cestovatelském magazínu Casablanca také pro odlehčení popsal, proč se svrabu v agocké nemocnici říká motherfucker. To si takhle jednou pacient stěžoval, jak moc ho svědí svrab - a personálu už to zůstalo jako součást terminologie.
AFGHÁNSKÉ ZKUŠENOSTI
Tomáš Šebek není na misích Lékařů bez hranic žádný nováček. Už před odletem do Afriky měl za sebou čtyři - dvě na Haiti a dvě v Afghánistánu. V první jmenované zemi pomáhal lidem po ničivém zemětřesení v roce 2010, které připravilo o život statisíce lidí a postihlo miliony obyvatel. V Afghánistánu pracoval v ostře střežené nemocnici v severoafghánském pouštním městě Kundúz.
„Poušť je tam o asi sedm metrů výš než město, které leží v údolí řeky uprostřed. Vzduch je kvůli tomu pořád plný písku,“ popsal chirurg Kundúz ve vysílání Casablanky. „Nejdřív jen pomalu odkládáte obavy, ale když se pak porozhlédnete, vidíte v Kundúzu úplně jiný svět, ale na druhou stranu si všimnete, že místní lidé dělají úplně to samé jako my. Když jsem se teprve na závěr mise odvážil spát na střeše naší základny, slyšel jsem kuňkání žab z řeky Kundúz a byl jsem překvapený, že kalašnikovy z okolních kopců slyším tak často,“ líčí Tomáš Šebek svoje zážitky z mise. Smutnou kapitolou kundúzské historie Lékařů bez hranic ovšem je, že nemocnice striktně apolitické organizace se později stala terčem bombardování.
TEN, KTERÝ NEMÁ KŮŽI
V Jižním Súdánu Šebek žil stejně jako ostatní cizinci na misích v co největší blízkosti s místními. Bydlel v tukulu - v domku se slaměnou střechou - a tři měsíce jedl převážně kozí maso s rýží. Chirurg se sám během prvních dnů mise octl na prahu úplné dehydratace a pak pil deset litrů vody denně, aby jí ve vysokých teplotách předcházel. Z Prahy si do země vezl svoji zálibu - běhání, kterou musel trochu přizpůsobit místním podmínkám, například tím, že si vyrobil speciální boty, jež ho chránily před psí vzteklinou a hady, kteří jsou v oblasti nejjedovatější na světě.
„Dospělí lidé v Jižním Súdánu běh jako sport samozřejmě vůbec neprovozují, ale moc jsem se líbil dětem. První den běhu se ke mně připojily dvě, na konci pobytu jsem chodil běhat ve skupině osmdesáti dětí, z nichž mě některé doprovázely i šest kilometrů,“ vzpomíná lékař.
Jako největší přínos běhání v krutých vedrech vyprahlé země jmenuje to, že viděl obyčejný jihosúdánský život. „Jsou to veselí lidé se starostmi, které řešíme i my, obyvatelé šesté nejbezpečnější země světa. Nejsou zdaleka tak odlišní, jak bychom si mysleli - řeší vzdělání dětí, práci, zábavu nebo sex,“ vypráví chirurg. Jihosúdánci Tomáše Šebka i jeho bělošské kolegy oslovovali „kovadža“ - ten, který nemá kůži. „Mysleli si, že jsme tak bílí proto, že nám slezla kůže. Nechtěli mi zpočátku podat ruku, báli se, že je to infekční. Pak jsme si problematiku jiné barvy kůže vysvětlili a bylo to v pořádku. Stejně ale, kam jsem přišel, byl jsem nejen kvůli barvě kůže velkým zdrojem zábavy,“ směje se Šebek. „Taky jsem si na tržišti koupil boty z pneumatik. Tady u nás je to obrovská móda, za kterou platíme tisíce korun. V Jižním Súdánu stály dolar a mám na ně doživotní záruku.“
ZÁCHRANNÁ SÍŤ
Nejen na příkladu bot z pneumatik ukazuje chirurg jakousi nelogičnost ve srovnání rozvojového a západního světa. „V Jižním Súdánu žijí lidé ze dne na den, od západu do západu, prostým okamžikem. A my u nás za ten pocit a za to, že nás někdo naučí ho mít, platíme osobním koučům obrovské peníze. Co jsem si já osobně odvezl z několika misí dohromady, je to, že lidé v rozvojovém světě mnohem víc ctí rodinu a komunitu.
Kdybychom se my na Západě tolik neuzavírali, věděli bychom, že taková spojenectví drží lidi nad vodou. V rozvojové nemocnici se kolem pacienta shromažďuje široká rodina. Krmí ho, myjí, dělají mu společnost, jsou záchranná síť, to ničím na světě nevyvážíte. V našich nemocnicích je tahle absence vidět hlavně u seniorů. Jsme strašní solitéři a individualisti a myslíme si, jak to je dobré. Podle mě to tak dobré není,“ řekl Tomáš Šebek na Radiu Wave.
Na misi v Jižním Súdánu psal Tomáš Šebek blogové zápisy, ze kterých vzešla kniha Africká zima, jež se od vydání po několika dotiscích stala bestsellerem. Navazuje na jeho předcházející literární počiny Mise Afghánistán a Mise Haiti, které čtenáře seznamovaly s autentickými deníkovými zápisky z předcházejících misí. Z nich můžeme mimo jiné vyčíst silnou loajalitu k Lékařům bez hranic a jejich snaze o zcela apolitickou pomoc všem lidem v krizových oblastech. Zároveň Šebek vždy zdůrazňuje, že jeho zážitky z misí jsou čistě osobní a individuální. Výtěžek z prodeje knih používá na financování studia haitského doktora na pražské lékařské fakultě - podporuje ho od návratu ze své haitské mise. Jak to tak vypadá, ta africká nebyla zdaleka jeho poslední...
