Kurt Vonnegut jr.: Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí

Sepsal Američan ze čtvrté generace německých přistěhovalců, který dnes pohodlně žije na mysu Tresky (a přespříliš kouří) a který, jako průzkumník americké pěchoty neschopný boje, jako válečný zajatec, byl před dlouhým časem svědkem zkázonosného bombardování německého města Drážďan, „Polabské Florencie“, a zůstal naživu, aby o tom vyprávěl.
Tento román vypráví způsobem tak trochu schizofrenně telegrafickým, jakým se mluví na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře.
Kurt Vonnegut jr.

Logo|foto:Český rozhlas

Román, jímž autor vstoupil na pole literárního postmodernismu, má několik dějových linií. V jedné z nich je vyprávěn příběh amerického vojáka Billyho Pilgrima, jehož pluk je rozmetán Němci v bitvě v Ardenách. Billy přežije a prchne do lesů, kde je zajat a odvezen do Drážďan, kde bydlí v budově č. 5 místních jatek. Zajatci i německé stráže přečkají zničení města spojeneckým bombardováním v hlubokém sklepení. Billy „pendluje“ v čase a zažívá události z minulosti i budoucnosti mimo chronologické pořadí, některé i opakovaně. Je unesen mimozemšťany z Tralfamadoru, kteří žijí ve čtyřech rozměrech, už viděli celý svůj život a nemohou z něj nic měnit, mohou si ale vybrat, který okamžik chtějí právě prožívat.

Jak Billy cestuje v čase vpřed i zpět, prožívá znova různé události ve svém životě – skutečné i fantaskní. Tráví čas na Tralfamadoru, v Drážďanech, ve válce, před svým zajetím i ve svém konformním životě v USA v 50. letech. Nakonec je zabit kvůli jedné události z konce války.

Účinkuje Ivan Řezáč|foto:Prokop Havel, Český rozhlas

Celé je to absurdní, po přežití válečného masakru jeden ubožák vraždí jiného. Billy díky cestování časem a tralfamadorským teoriím ví, kdy a kde bude zabit, a je s tím smířen. Je střelen laserovou pistolí po svém projevu o létajících talířích a pravé povaze času před velkým publikem v Chicagu v rozdělených Spojených státech v pátek 13. února 1976 (v době, kdy Vonnegut psal román, to je budoucí datum).

Tak to chodí

V románu se poprvé objevuje refrén „Tak to chodí“ (v originále „So it goes“), který je významným prvkem Vonnegutova vypravěčského stylu.  Používá ho v momentech, kdy se mluví o smrti, jako memento mori nebo konstatování nevysvětlitelného. Tato věta se objevuje i v následujících Vonnegutových románech (Groteska a další). Časem se „So it goes“ stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu.

Jako postmoderní román je kniha uvozena předmluvou o tom, jak a proč Kurt Vonnegut začal psát Jatka č. 5. Omlouvá se že:

...o masakru se nic inteligentního říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtvi, že už nikdy nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je...

V roce 1972 natočil George Roy Hill stejnojmenný film, který na festivalu v Cannes získal cenu poroty (Prix du Jury 1972). Hlavním kameramanem byl Čech Miroslav Ondříček a ve filmu jako kulisa posloužila řada pražských zákoutí: Hlavní nádraží, Malá Strana (průvod zajatců drážďanskou ulicí), Holešovická tržnice (jatka č. 5), Právnická fakulta (Tralfamadorské shromáždění) a natáčelo se také v Mostě (Drážďany po náletu).

Vonnegutova Jatka č. 5 jsou jedním z nejpůsobivějších protiválečných románů. Postrádá hrdiny, není v něm vítězství, autor zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí o „spravedlivé válce“. Válka je vražedný stroj, podobně jako jatka. V roce 1969, kdy román vyšel, odrážel hlubokou krizi amerického světovládného pocitu – a v tomto smyslu je dnes snad ještě působivější.