Karel Kraus: Hledání Evropy a další eseje

Hledání Evropy

Přednášku s názvem Hledání Evropy pronesl Karel Kraus v roce 1993 na konferenci v jihoitalské Maratei. Její osou byla palčivá otázka: „Co čekáme od divadelní kultury, která chce evropsky spolupracovat, aniž se na prvním místě ptá, co ji k Evropě váže?“ Krausova úvaha svědčí o důslednosti, s níž od mládí zkoumal výsadní možnosti divadla, především pak schopnost uskutečnit drama jako před očima diváka se dějící lidský příběh. 

Znovuobjevit přirozenou podobu divadla

Ve srovnání s listopadem 1989, kdy se divadla otevřela převratu a divadelníci pomáhali ke zdaru sametové revoluce, dnes zájem o divadlo mezi publikem velmi rychle opadá. Je to možná příležitost zapomenout na jeho politickou roli a vrátit se k divadlu jako takovému.

Příběh je pradávným objevem jak artikulovat nejniterněnší skutečnosti lidí.

Proti kolbišti ideologických konfliktů a černo-bílému vidění světa a skutečnosti staví Karel Kraus ve svém eseji divadlo příběhu, které – jakkoli neosloví masy – má svůj podstatný smysl v naší společnosti.

Národní jako divadlo

 „Jako instituce národní má dokonce šanci působit v nejširším povědomí dodnes. Ať už z podnětů sentimentálních, staromilských, folklorních, mýtotvorných… Tuto auru národního divadla jsem vždycky pokládal za velikou přítěž. Dnes máme snad příležitost se jí zbavit. Udělat z Národního divadlo mezi divadly,“ zamýšlí se Karel Kraus nad úkoly a povahou Národního divadla, nad jeho potenciálem, tradicí, závazky. Ty pak vidí v přihlášení se k naší dramatické tradici – nezříkání se vlastní kulturní půdy.

Co je dramaturg

V premiérové eseji se Karel Kraus věnuje právě naznačené otázce, tedy otázce po vlastní práci. Dramaturg je ten který radí, který pro svou vizi musí získat ostatní umělce – režiséra a herce. Zároveň je ale tím, kdo pro divadlo hledá příhodnou dramatickou látku a tak jej zásadně formuje.

Kromě poslání dramaturga se Kraus věnuje také divadlu obecně: „Společnost může v divadle nejvýš samu sebe poznávat. Netvrdím, že by to společnost od divadla očekávala nebo chtěla. Společnost se snaží uchovávat si o sobě falešné vědomí, a proto nejlépe snáší divadlo, které má podobně falešné představy o svém umění. Divadlo nosí vlastně už jen masku svého pravého uměleckého poslání, právě tak jako herci jsou obvykle jen přestrojeni za postavy, které mají ztělesňovat. Divadlo se zaměřuje spíš k hledišti než k umění, protože se chce maximálně přizpůsobit společnosti, pro kterou hraje.“