Kamera je jak hudební nástroj, má interpretovat. Viktor Kuna natočil dokument o Jizerských horách

8 fotografií

Jak úspěšný byl váš film Krkonoše?
Film Krkonoše byl pro nás velké překvapení. To znamená, že jsme dělali film jen tak pro sebe, předtím jsem žádný film nedělal. Martin Král z Jilemnice mě pozval, abych mu natočil jen komentář k tomu filmu, ale když jsem viděl, kolik má natočeného materiálu, tak jsem řekl: zkusím udělat film. A Martin říkal: no, ale máme na to? Já jsem o filmaření nic nevěděl, ale hrál jsem celý život na housle. A ona ta muzika má také nějakou frázi, dýchání, má určité principy, tak jsem to prostě zkusil.

Viktor Kuna ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt, Český rozhlas

Kamera je možná jak hudební nástroj. Má interpretovat. Když jsem si představoval, jak bych nad filmem asi přemýšlel, říkal jsem si, že toho máme spoustu nakoukaného za náš život, denně koukáme na televizi, chodíme do kina a vždycky víme, co je blbé. Takže jsem si říkal, že ten film nusí být i milý. Že ty hory prostě ukážeme. A říkal jsem si: podívej se, Vinnetou byl taky příšerně natočený, ale kdo ho neviděl stokrát?

Je to i výpověď o stavu Jizerských hor. Ale převládá filmařský záměr ukázat krásu. Vyprávíme příběh Jizerských hor až do současnosti.
Viktor Kuna, cestovatel, dobrodruh a režisér

Jak jste se vlastně z houslisty stal filmařem, cestovatelem a dobrodruhem?
Ta cesta byla dlouhá. Já jsem celý život hrál na housle sólové koncerty, žil jsem ve Vídni, kde jsem byl koncertní mistr v ansámblu pro soudobou hudbu, měl jsem tam svůj festival, který jsem v roce 1994 založil. Učil jsem, ještě jsem měl jedno bydlení v Bückeburgu, kde jsem založil festival Schaumburger Frühling.

Jizerské hory - příběh jedinečné přírody|foto:Viktor Kuna

Vše se vyvíjelo slibně až v roce 2002 jsem šel po ulice v Praze a jeden recidivista, grázlík, mě zezadu bodnul nůž do zad, protože si mě s někým spletl. A já jsem ochrnul. Měl jsem poškozené pouzdro míchy a přestal jsem hrát na housle. Byl to samozřejmě velký šok. Postupně jsem pracoval v IT a na Ministerstvu zahraničních věcí a hledal jsem se prostě. Až došlo k tomu, že jsem začal jezdit do hor, protože mi nějaká krása prostě chyběla v těch kancelářích. Pak jsem se seznámil s jedním buddhistickým mnichem v Indii v Ladaku a natočil malý film. Uvědomil jsem si, že mě to baví. Až přišel Martin Král a řekl: hele, pojď mi pomoci s tím filmem.

Lásku k horám a k muzice máte už od dětství, ne? Jezdil jste do Pasek nad Jizerou, na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Proto vznikly filmy Krkonoše a teď Jizerské hory?
Jednoznačně. Protože jsem byl slabý na průdušky, to jsem vlastně dodnes, tak naši koupili na horách chalupu v roce 1969. Tam se jezdilo, já jsem poznával Krkonoše, Jizerské hory a založil jsem tam i horolezecký, filmový festival. Právě tam jsme se seznámili s Martinem Králem, který tam o mně točil i malý filmík. A už to jelo.

Čtěte také

O lásce k horám si chtěla povídat parta kamarádů z Pasek nad Jizerou. A vznikl festival Dech hor

Viktore, malinko bych odbočil, vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině. Chtěl bych se zeptat i na tvůj názor, protože ty jsi v Moskvě, tenkrát v Sovětském svazu, studoval muziku, je to tak?
To je pravda. Musím přiznat, že když jsem jel dnes do rozhlasu, tak jsem si říkal: bože, co budu vůbec o filmu povídat, protože z toho, co slyším ve zprávách jsem naprosto konsternován, zhnusen a úplně otřesen. Co si Rusové dovolují. Já jsem skutečně studoval housle v Moskvě na přelomu 80. a 90. let, zažil jsem tam konec příšerného komunismu. Musím se přiznat, že Rusy, ruskou duši i ruštinu mám dodnes hrozně rád, mám tam spoustu přátel. Rusové jsou neuvěřitelně vnitřně drsní, že to vůbec ani nedokážu popsat slovy. Říkám si, jestli si vůbec tady uvědomujeme, co to je Rus. Že to je opravdu jiné myšlení.

8 fotografií

Skutečně, přestože Rusko mám strašně rád, tak z jejich mentality mám opravdu strach. Putinovo chování je dnes chování Hitlera. A kdy si to přiznáme? Kdy si přiznáme, že i my tady máme politiky, kteří mu fandí. Na jeho zájmu jim záleží víc než na osudu České republiky a českých lidí.

Čtěte také

Tibet, jak ho už nikdy nikdo neuvidí. Jen v unikátním československém dokumentu z roku 1954

Tak pojďme už také ke tvému novému filmu o Jizerských horách.
Dělali jsme ho tři roky, ale říkám si, jestli mám vůbec právo v dnešní době zvát někoho na film. Prostě udělali jsme film Jizerské hory, chtěli jsme ukázat krásy Jizerek. Když jsem to tam poznával, co se dělo, tak se film stočil i trošku někam jinam, má výpověď o tom, v jakém stavu Jizerské hory jsou. Ale nenechte se odradit, převládá filmařský záměr ukázat krásu a historii. Vyprávíme příběh Jizerských hor až do současnosti.

Kromě krásných obrázků Jizerských hor ve filmu zní také tvoje hudba.
Ano, moje hudba přímo skladatelsky ne, ale jsou tam některé mé houslové nahrávky. Nebojte se, není jich tam moc. Ale když dělám filmy, tak u toho přemýšlím i hudebně. Jinak to nejde, aby to mělo nějakou hudební logiku, hudba hraje ve filmu významnou roli. Prostě muzika, která má nějakou výpovědní hodnotu.

Celý rozhovor Jakuba Schmidta s Viktorem Kunou nejen o jeho nejnovějším filmu si můžete poslechnout v našem audioarchivu.