Jsme záhadnější, než o sobě víme

Mohl byste ve zkratce popsat, o čem váš nový film bude?

Film se jmenuje Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Momentálně už demokracii neznáme, zažíváme něco, čemu říkám „reklamokracie“. To znamená, že když budete mít dost peněz na reklamu, ač budete člověkem bez jakýchkoli výkonů, můžete se stát třeba i prezidentem. Trump nebo Babiš jsou toho výsledky.

Teď ale mluvíte spíš o kapitalismu než o komunismu.

Komunismus prokázal jednu důležitou věc: je možné vytvořit stát, aniž byste soukromě vlastnil výrobní prostředky. Ale nepovedlo se to, jako se nepovedla jakákoli revoluce. Každá revoluce skončila tím, že všichni chtěli mít majetek a moc ve vlastním držení. Všichni utopisté věděli, že se musí rozpustit majetek a moc mezi lidi. A vždy, když to chtěli zvrátit, sami dostali chuť na majetek a moc, z čehož vznikaly autokratické režimy. Jako v Rusku. Všichni ti Majakovští a Chagallové to mysleli vážně, a když pochopili, co se stalo, páchali sebevraždy nebo utíkali do západní Evropy.

Ještě se vraťme blíže k vašemu filmu.

Ale já o něm stále mluvím. Můj film je o tom, že došlo k základní změně. Díky elektronice vznikla síť. Všimněte si, že důležité demonstrace, jako třeba žluté vesty v Paříži, se svolávají přes sociální sítě.

Co podle vás sociální sítě společnosti přinesly?

Vytvořily úplně novou situaci – technologie mají obrovský vliv na strukturování společnosti. Když se objevil parní stroj, byl konec feudalismu. Nedalo se nic dělat, všichni šli do fabrik, kde jim bylo hrozně, protože měli dvacetihodinovou pracovní dobu a spali u strojů, ale odešli z venkova, protože už měli dost nevolnictví – a změnil se svět.

Díky síti je nyní prakticky možné, aby lidé rozhodovali vše společně. Dnes můžete řídit obec přes internet, kde mohou základní rozhodnutí odhlasovat všichni, až se to postupně naučí. Když budou lidé na důležitá rozhodnutí, kterým nerozumějí, používat experty, kteří jim problém vysvětlí, tak se nakonec rozhodnou dobře. Řekněte mi: Která matka by podle vás rozhodla, že chce mít ze syna vojáka, který půjde bojovat do Afghánistánu?

Věřím, že žádná matka nepošle dítě dobrovolně bojovat.

Taky si myslím. Je to záležitost vůdců. A lidé opravdu žádné vůdce nepotřebují.

Jak se vztahujete k současné klimatické krizi?

Je to průšvih a nevíme, jak velkou část zavinil člověk, Samozřejmě se ale na tom průšvihu podílíme mnoha faktory, třeba tím, že zabetonujeme většinu půdy, že stavíme dálnice. Těším se, až se ty dálnice budou znovu trhat a budeme z nich zpět vršit kopce.

Velký průšvih jsou umělé hmoty. Já se narodil ještě do světa, kdy žádné umělé hmoty nebyly, moje maminka dostala asi v roce 1949 nylonovou kabelku a byl to tehdy téměř zázrak. Od té doby jsme dospěli do situace, kdy máme plasty úplně všude a ve všem, včetně vody a jídla.

Problémem je také nadbytek energie, kterou lidstvo nyní disponuje. Lidé mají pocit, že musejí chodit do posilovny, aby jejich svaly vůbec byly k něčemu.

Vrátí se lidé ještě někdy k manuální práci?

Věřím, že ano. Budou zase mít každý svůj kus pole, aby něco pěstovali a aby něco dělali rukama, a doma budou mít počítač, který jim zprostředkuje rychlý přístup k informacím, aby mohli vědecky pracovat. Opravdu věřím, že všichni na to mají. Rozdělování lidí na talentované a méně talentované je podle mě úplný nesmysl, jsou to jen bloky, které se dají, samozřejmě každému jinak, odblokovat. Lidé v budoucnosti budou pracovat rukama i mozkem zároveň.

Věříte, že lidé budou umět lépe komunikovat?

Prostředky, tedy sítě, už k tomu mají, tak věřím, že se naučí komunikovat i důležitá témata. Jen se musejí naučit opět číst. Víte, dnes lidé moc nečtou. Většina jich má pocit, že to, co jsou, je všechno. Neuvědomují si, že jsou v podstatě děraví. Ze jejich těla jsou jenom nic a trocha energie, na atomární úrovni jsou těla samý prázdný prostor.

Řekl bych, že jsme daleko záhadnější bytosti, než o sobě víme. Podstata člověka je stvrzena celým bytím. Tvoří ho tolik vrstev, které spolu komunikují. Bytí je strašlivý zázrak, který máme jenom na chvilku, což já už začínám na sobě cítit. Ale zase je život přátelský v tom, že stahuje oponu pomalu.

Takto přátelský ale není ke každému.

No, to máte pravdu, někomu ji stáhne naráz. A někomu ji ani nevytáhne, je spousta lidí, kteří chodí potmě.

A jak je poznáte? Ty, kteří oponu ještě nevytáhli?

Poznáte je tak, že jim nic nevysvětlíte. Mají limity a netuší, že za nimi je ještě něco jiného.

Chystá se projekce vašeho nového filmu, těsně před dokončením...

Ne, ten film už je dokončený.

Kdy vlastně přichází moment, že už je film dokončený?

Když už ho jen projíždíte a nelze nic nového udělat, ani už nelze nic přidat. Anebo víte, že tam někde ještě existuje nějaká chyba, ale už ji nejste schopni napravit a jen bušíte do prázdna. Když uděláte závažnou chybu, tak to poznáte. Jednou jsme udělali chybu, někam jsme dali záběr a celý film spadl. Na obrovském prostoru jsme museli ten záběr hledat asi čtrnáct dní, než jsme ho našli, a když jsme ho našli, filmu se skutečně ulevilo.

Co to bylo za záběr?

To už si nepamatuji, ale chci říct, že film je něco jako živý organismus. Ten organismus má nějaké proporce a nemůžete tam jen tak dát nějakou protézu, jinak je z něj okamžitě mrzák. Nic proti mrzákům a protézám. Samozřejmě můžete umění také předstírat, ale mrtvola myšlenky nemá.

Lidi svět bolí a snaží se smát tomu, co tu bolest způsobuje. To znamená, že chcete-li se dotknout lidí, nemůžete jim předložit něco, co se jim bude zdát hezké. Musíte udělat něco, čeho se leknou a nebudou to chápat. A potom je musíte přinutit tu novou situaci pochopit. Dáte jim vlastně ránu do nosu.

Všimněte si, že Cézanne za celý život neprodal jediný obraz. Ani van Gogh. Protože to uměli. Ti, co to neuměli, ti to dobře prodávali, ti dělali dobový design. Umění znamená změnu v myšlení. Také proto byli v Čechách dohromady tak tři velcí autoři: Komenský, Hašek a Ladislav Klíma. Znáte je?

Ano, ale myslím, že by se ještě možná našli další.

Deml je zajímavý. Nebo Březina. Nebo Nezval. Nebo Blatný. Škvorecký dokázal do románu napsat slovo „Rusáci“. To je všechno, co vykonal, ale bylo to důležité. Když ale někdo píše skutečně za plného vědomí, tak vzniká třeba Goethe, Tolstoj nebo Dostojevskij.

Žádnou současnou českou literaturu tedy nečtete?

Ne. Nemá to cenu.

Jak můžete vědět, že to nemá cenu číst, když to nezkusíte?

Protože jsem to zkoušel v šedesátých letech. Tehdy jsem četl vše, co vyšlo. Našel jsem pár stránek u Hrabala, trošku myšlení u Párala.

Co Věra Linhartová? Ta se vám nelíbí?

No, to je zajímavé, ale pořád to není Klíma. Ale taky jsem ji mohl jmenovat, to máte pravdu. Potom je toho spousta, co bych označil za pouhé předstírání myšlení.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.