Ježíš ve filmu II
Ježíš ve filmu se objevuje nejprve v produktech, které vznikají v křesťanském milieu jako jeho katechetické pomůcky. V moderním západním světě, čím dál více sekulárním, nenáboženském nebo přesněji necírkevním, se křesťanské milieu postupně stává menšinou; má tudíž pocit, že se musí bránit tlaku a útlaku moderního světa; a učí se k tomu používat jako zbraně ony nové prostředky, které moderní svět nabízí. Tedy i film.
Jaké tedy jsou rané filmy o Ježíšovi? První, který nabyl pozice jistého hitu, s názvem From Manger to Cross – „od jeslí ke kříži“, natočili američtí tvůrci roku 1912. Natočili ho ovšem v Palestině. Proč? Přece, aby to bylo přesné, pravdivé, historické, realistické. Tak se dělo i později – nejdřív černobíle, potom v barvě, nejdřív němě, potom se zvukem - , ale stále se stejnou intencí: Pravda! A pravdou se rozuměla doslovnost.
Filmy se tedy točily v „biblických“ rouchách a v „biblické“ krajině. Texty evangelií byly doplňovány o texty napsané scénáristy v duchu realistických dějových filmů: Co postavy filmu říkaly a konaly předtím a potom, co se odehrají jednotlivé epizody Evangelií. A už v tom je problém: Evangelium totiž není román. Evangelium není životopis. Evangelium se nestará o to, co bylo předtím a potom. Evangelium je koláží fragmentů – těch výroků a skutků, které evangelisté pokládali za podstatné pro zvěst o Ježíšovi. Sám pokus převést evangelium do „běžného“, „realistického“ příběhu je nesnadný – natož, když se spojí s úmyslem tvůrců a producentů, aby tento „realismus“, tato „přirozenost“, působil na diváka „nadpřirozeně“, aby ho utvrdil ve víře nebo dokonce k víře přivedl.
Mnohé evangelizační filmy jsou co do uměleckého výrazu ploché a hloupé. Vlastně skoro všechny. Vzpomeňme jenom na film Ježíš – všimněte si té nenápaditosti i v názvu! - , který vznikl ve Státech roku 1979 a byl promítán v Československu hned roku 1990, v naději, že způsobí v té dosud vynuceně ateistické zemi velké obrácení. Smutně chtělo by se dodati: Ha ha ha.
Přesto i v tomto žánru vznikla díla s uměleckou hodnotou. Zřejmě nejlepší z realisticko-evangelizačních filmů je Ježíš Nazaretský Franca Zeffirelliho z let 1975 až 1977. Zeffirelli už měl tehdy za sebou jedno dílo, které se chopilo náboženské látky – a chopilo se jí v originální zkratce a aktualizaci: Film o Františkovi z Assisi Bratr Slunce sestra Luna. František je v něm představen jako středověký hippie, tvůrce dobové kontrakultury.
V Ježíši Nazaretském nic takového. Zde je Zeffirelli vzorně tradiční, pokud jde o onen náboženský realismus: Snaha o co nejvěrnější zobrazení palestinských reálií, propojení evangelních mikropříběhů do jedné velké epiky, i jasné rozdělení stran na Kristovy přátele, kteří jsou krásní, a Kristovy nepřátele, kteří jsou oškliví. Přece však Zeffirelli dodal něco navíc: A to jsou emoce. To, co působí mimo slova.
Pastelová barevnost, výtvarná kompozice scén, naléhavá hudba, střídmá gesta hereckých hvězd jeho doby, od Lawrence Oliviera po Claudii Cardinalovou. Výsledek je strhující podívaná. Někdo řekne – estétství. Někdo řekne – velkolepý kýč. Možná. Zeffirelliho podívaná balancuje na hranici kýče. Ale současně se v ní dovršuje ona staletá tradice středověké a barokní zbožnosti, která také apelovala především na smysly a city a také někdy balancovala na hranici kýče.
