Ježíš ve filmu
Svatý týden, mezi Květnou nedělí a Bílou sobotou, je výsostným časem pro čtení starých textů. Liturgické texty Svatého týdne, složené z pasáží biblických i z textů zbožnosti starokřesťanské, středověké i barokní, nabízejí celou pokladnici obrazů a metafor. Všechny se tak či onak točí kolem postavy Krista, hlavního hrdiny pašijového příběhu. Hovoří nejen o tom, co Ježíš o Pašijích mluvil, konal a cítil - ale občas také, jak tehdy vypadal.
Například soubor pašijových písní Adama Michny z Otradovic mluví často o Kristově kráse, zničené utrpením: „Ó kráso, kráso, jsouc z nebe, / již již se nestkvíš více, / jaká mrákota dnes tebe / zastřela a tvé líce?“ Nebo: „Tvá krásná tvář se zatměla, / jež se nad zář slunce stkvěla, / oči krásné, hvězdy jasné, / v krvi jsou zmáčené, / smrti zamračené. / Kráso má, kam ses poděla?“
Jenže, z Písma se nedozvíme vůbec nic o tom, jak Ježíš vypadal doopravdy. O Ježíšově tělesné schráně víme pouze to, že byl podle Mojžíšova zákona obřezán. Pro evangelisty a pro křesťany prvních staletí byl Ježíš něčím, čím je Muhammad dodnes pro muslimy: Nemá konkrétní tvář. Je nezobrazitelný. Nejde totiž o to, jak vypadá, ale co mluví a co koná.
Vykladačům a kazatelům to ovšem stejně nedalo a začali o Ježíšově podobě spekulovat. Vztahovali na ni různé starozákonní texty, které vykládali jako proroctví o Kristu. Podle Izaiáše by Kristus jakožto trpící služebník „podoby neměl ani krásy“. Podle Písně Šalamounovy by naopak Kristus jakožto mystický Ženich byl „běloskvoucí i červený, kadeře jako trsy palmových plodů, oči jako holubi nad potůčky vod“ a tak dále.
Zbožnost pozdějších věků se přiklonila k druhé variantě – k vizi Krista coby fyzického krasavce. Potvrzovala to jak uměleckými skvosty typu desek Mistra Vyšebrodského, tak barvotiskovými svatými obrázky, tak i filmy na evangelijní náměty. Dokonce i ti, kdo se chtěli rouhat s pomocí vizuálních žánrů, pracovali s ustálenou ikonografií Krista hezouna.
Samozřejmě, že teologicky víme, že Kristova skutečná krása je něco docela jiného, než pohlednost a líbivost. Přesto je nesmírně poučné všímat si dějin této vizuální imaginace. Vlastně se z ní nedozvíme nic přímo o Pánubohu. Zato se však dozvíme velmi mnoho o člověku náboženském: O tom, jak různé generace a různé názorové okruhy a různí tvůrci Krista prožívali – jak si ho přisvojovali – jak si do něj promítali témata, která hýbala jejich vlastní dobou, jejich vlastní myslí.
I tato neuvěřitelná proměnlivost zobrazení Krista v umění svědčí o tom, jak si jeho postava uchovává univerzální platnost, přitažlivost i provokativnost i v době moderní a postmoderní a postpostmoderní, nebo jak kýho výra pojmenovat tu, ve které žijeme my.
Tyto naše doby jsou čím dál více vizuální a čím dál méně textové. Tudíž v jejich – v naší - zbožné nebo bezbožné imaginaci hraje klíčovou roli film. Pojďme se tedy v několika zastaveních podívat na některé podoby Ježíše ve filmu. Příště to bude o filmu vědomě a programově náboženském, výchovném, ba evangelizačním.
