Ivan Vyrypajev: Iluze. Příběh dvou manželských párů, ve kterém se láska skloňuje ve všech pádech

Je vůbec možné dobrat se absolutní pravdy, když jde o milostné city, nebo je to jen další z mnoha iluzí, které nám usnadňují prožít harmonické manželství a setrvat v něm, dokud nás smrt nerozdělí? Ruský dramatik Ivan Vyrypajev vybudoval důmyslnou kompozici z výpovědí dvou manželských párů na sklonku života, jejichž milostná minulost má povahu tekutých písků.

Iluze pro audio verzi upravily režisérka Martina Schlegelová a dramaturgyně Kateřina Rathouská. Hudbu složil a vybral Jakub Rataj. Čtyři postavy ztvárnili herci Jihočeského divadla Beáta Kaňoková, Pavel Oubram, Natália Drabiščáková a Tomáš Drápela. Rozhlasová inscenace vznikla v roce 2018.

Přečtěte si rozhovor s překladatelkou textu Terezou Krčálovou:

Můžete nejprve krátce představit autora?

Narodil se v Irkutsku, vystudoval herectví a následně režii. Od roku 2001 spolupracoval s moskevským Teatrem.doc, o čtyři roky později pak s nově vzniklým divadlem Praktika, kde posléze začal působit jako umělecký ředitel. Jeho hra Kyslík, uvedená na scéně divadla Teatr.doc v roce 2002, se stala kultovní výpovědí třicátníků. Věnuje se také filmové režii, natočil snímek Euforie a následně zfilmoval i dvě svá dramata – Kyslík a Tanec Dillí. V roce 2011 napsal na zakázku pro německé divadlo Theater Chemnitz hru Iluze, což mu vyneslo titul evropský dramatik.

Je v Rusku populární?

Myslím, že jeho popularita je větší v Evropě než v Rusku, alespoň když budeme mluvit o té oficiální. V Rusku se o něm samozřejmě ví v divadelních kruzích, ale nedá se říct, že by ho znal běžný Rus. Souvisí to pochopitelně i s tím, že se kriticky vyjadřuje k postojům státu vůči kultuře.

Ruský dramatik Ivan Vyrypajev|foto: Fotobanka Profimedia

Drama Iluze nastudovalo hned několik českých divadelníků. Čím je tento titul podle vás tak přitažlivý pro naše tvůrce?

Nemůžu samozřejmě mluvit za české dramaturgy a režiséry, ale obecně si myslím, že text představuje určitou výzvu. Jednak má pozoruhodnou formu, jednak zajímavě uchopuje téma lásky a našich představ o ní. Ve Vyrypajevově pojetí jsou subjektivní představy o lásce zpochybňovány, což v literatuře není nové téma, dramatik je ale inovativní v tom, že nechá pochybovat čtyři staré lidi, kteří už mají život za sebou a u kterých se očekává jisté smíření s tím, jak svůj život prožili. Ti staří lidé kromě jedné postavy najednou pochopí, že chtěli od života něco víc. Autor se tak dotýká otázky, na jakých základech si člověk vlastně staví a následně buduje celý život, nakolik mohou být tyto základy pevné. A zároveň umně balancuje mezi hlubokým pojetím lásky a patosem, který se může velmi lehce převrátit v pouhý kýč. Výzvou je i formální stránka – dlouhé monology, absence klasické divadelní akce. Všechno důležité se již odehrálo, navíc příběh dvou párů je ještě odosobněný tím, že ho vyprávějí čtyři mladí lidé. Velký objem textu, opakování podobných slov, vět, to vše klade důraz spíše na melodičnost řeči než na význam jednotlivých slov. Myslím, že je to přitažlivé právě proto, že režisér musí najít klíč, jak budou herci na scéně fungovat.

Jaký je Vyrypajevův jazyk a jak se převádí do češtiny?

Na jednu stranu se texty překládají lehce, protože jeho jazyk je velmi jednoduchý. V tom je jistý záměr. Vyrypajev si totiž pohrává s žánrem romantických telenovel, nekonečných seriálů, kde jsou dialogy přímé a repliky prosté. I metafory, které používá, jsou popsané prostým a jasným jazykem. Těžší už je uchovat logickou návaznost vrstvících se výpovědí – tezí, jejichž prostřednictvím se postavy snaží dostat k jádru svého problému. Asi největším oříškem je pak práce s pojmy jako například „duše“ a „Bůh“. V ruštině mají tato slova trochu jiné konotace než v češtině a jsou i jinak používána, kupř. mají jinou frekvenci v ustálených spojeních. Pro češtinu to znamená, že s takovými výrazy je třeba zacházet opatrně, protože třeba slovo „Bůh“ a jeho častější zařazení může u Čecha vyvolat pocit náboženské agitace a tím i potřebu se od textu distancovat. Snažím se tyto pojmy užívat tak, aby je čtenář skutečně chápal jako vyjádření subjektivního pocitu a postoje. Opatrně je potřeba zacházet i s vulgarismy. Přes svou expresivitu nemají v jeho textech destruktivní charakter, fungují spíš jako „vypuštění páry“.