Hana Slívová

Profesní metou sopranistky Kateřiny Kněžíkové bylo od mládí Národní divadlo. Chodila kolem něj a přála si: „Prosím, prosím, ať tu jednou můžu zpívat.“

„Pro někoho je středověk temné období mezi antikou a renesancí. My o něm říkáme, že byl barevný, voněl různými vůněmi a pro leckoho by byl srozumitelnější než dnešek.“

Manželské etudy, Mallory, René, Zkáza krásou, Forman vs. Forman, Katka, Dukla 61, Božena nebo Fair Play – to je jen malý výsek filmů a seriálů, které stříhal Jakub Hejna.

Se smíchem tvrdí, že všechno řídí z vlaku – na cestách za prací na univerzitě v Evoře. Flétnistka a pedagožka Monika Štreitová se narodila v Nízkém Jeseníku.

Na písničkách pracuje dlouho, cizeluje je a poetiku i relevantnost témat, jichž s přibývajícím časem ubývá, nejprve testuje sám na sobě.

Třicet tisíc – tolik plakátů čítá sbírka pražského Uměleckoprůmyslového musea, kterou vede Lucie Vlčková. Výběr z kolekce představuje na výstavě Řeč plakátu 1890 – 1938.

Výhled ze své kanceláře v Celetné ulici má až trestuhodně romantický: z jedné strany Týnský chrám, z druhé věž Staroměstské radnice.

Na AVU studovala Petra Gupta Valentová sochu i její restaurování a intermedia, na UMPRUM textilní tvorbu, v New Yorku si doplnila teoretické znalosti a dodnes tam pracuje.

„V poslední době rozšiřuji škálu negativních rolí. Ty se ovšem vždycky hrají lépe. Nikdy nepřehráváte, protože negace je sama o sobě výrazná,“ říká pěvkyně Eva Urbanová.

„Psaní má pro mě smysl jen tehdy, když jde o výpověď osobní zkušenosti. Téma, o kterém píšu, musím mít hluboce prožité,” řekl ve Vizitce spisovatel Martin M. Šimečka.