Film Viva Video Video Viva znovuobjevil předrevoluční videoart

20. únor 2020

Filmařka Adéla Komrzý, vnučka průkopníka českého videoartu Radka Pilaře, v dokumentu Viva Video Video Viva objevuje pro dnešní publikum československý videoart. Tomu se před rokem 1989 v ústraní věnovalo jen pár lidí.

Adéla Komrzý zrekonstruovala jedinou výstavu českých „videistů“ Den videa z roku 1989 a také navštívila manžele Vašulkovy, kteří se videu věnovali v americké emigraci a patří mezi průkopníky videoartu ve světovém měřítku.

Radek Pilař

Neformálním vedoucím českého videoartu byl právě režisérčin dědeček Radek Pilař.  „Já jsem ho znala asi jako každý v republice, skrze Rumcajse, Manku, Cipíska, a pak díky jeho obrazům, který u nás všude doma byly, on byl totiž především malíř,“ vypráví mladá filmařka, která má zatím na kontě jeden celovečerní dokument – Výchovu k válce z cyklu Český žurnál. „Když jsem potom na FAMU, tak mě fascinovalo, že můžu práci svého dědečka objevovat skrz pohled kamery, protože po něm zůstal velký archiv. Video mu umožňovalo spontaneitu, s filmem by to takhle úplně nešlo, dělat film bylo mnohem komplikovanější, nákladnější.“

Po třiceti letech už máme odstup

Komrzý oslovila hned na začátku natáčení ke spolupráci kurátora Martina Mazance, který se videoartu i jeho českým počátkům věnuje.

„Připadalo nám zábavné, že tvůrci tehdy svoje videa vystavovali na starých Teslách, Oravách, architekt výstavy Miro Dopita ty televize zahalil do černé látky a igelitu, což působilo esteticky jako úplná šílenost. Ale ono to dávalo smysl, šlo jim totiž hlavně o obraz, nechtěli, aby to, co člověk uvidí, si asocioval s tím, co hlásala tehdejší televize jako instituce,“ vysvětluje Adéla Komrzý. Podle ní už opadla hysterie, se kterou byla občas vnímána etapa před rokem 89 a můžeme ji s odstupem začít zhodnocovat. „Shodli jsme se na tom s Dominikem Gajarským, architektem rekonstruované výstavy, že 30 let je asi tak akorát dlouhá doba na to, abychom měli klid na reflexi,“ myslí si filmařka.

K pramenům

Do té doby, než jsem se účastnil natáčení, pro mě bylo studium českého videoartu spíš studiem různých pramenů, ale většinu těch videí jsem vlastně nikdy neviděl,“ vypráví Martin Mazanec.

Čtěte také

„Taky se jako o první skupinové výstavě videistů mluví až o té devadesátkové, nazvané Český obraz elektronický, zatímco Den videa v roce 89 byl opomenut, možná po právu co se týče kvality, ale pro nás bylo motivující se výstavě věnovat už díky textům, které k ní Radek Pilař sepsal.“ Mazanec také v rozhovoru pro ArtCafé popsal tvorbu jednotlivých umělců, kteří ve filmu vystupují – Ivana Tatíčka, Jaroslava Vančáta, Lucie Svobodové nebo Věry Geislerové. Dnes se samotné označení videoart už moc nepoužívá, umělci obvykle pracují s různými médii a mnohdy i současně.

Poslechněte si celý pořad ArtCafé včetně hudebního výběru z tracků berlínsko-londýnského labelu PAN od Jiřího Špičáka a rozhovoru s hudebnicí Emikou.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio

Související