Existuje množina pravd
Po svých předcích si neseme genetické vlastnictví, nánosy pozitiv i negativ, se kterými se musíme vyrovnat a přijmout je. Arnošt Goldflam - smutný melancholik s veselou notou na tváři o sobě říká, že je katastrofista a defétista. Syn vídeňského taty, po brněnsku řečeno, otevřel svou třináctou komnatu, aby analyzoval, pochopil, přijal svého otce, takového, jaký byl, a odůvodnil si, proč se k němu choval tak přísně...
Ta vaše knížka povídek a nyní audiokniha Tata a jeho syn řeší mezigenerační konflikt - téma, které je stále aktuální v každé době. Vy jste vyrůstal v židovské rodině a navíc s diktátorským otcem - kombinace stigmat, která se na vás musela podepsat.
V těch povídkách je pro mne primární to - co je věčná věc a to je mezigenerační konflikt. Ten dokáže napáchat bolavé rány. V mládí jsem vedl vnitřní a vnější spor s mým otcem. Hádali jsme se, nemluvili jsme spolu, pak se usmiřovali. Můj otec jednal tvrdě, až diktátorsky, ale jeho pohnutky byly v podstatě lidské. My jsme se v mnohých názorech a myšlenkách rozcházeli. Nesešli jsme se ani v tom, čemu bych se měl profesně věnovat. Utekl jsem z medicíny, pracoval jsem pět šest let a pak jsem se vydal na Akademii. To otec nemohl skousnout. Svou dominantnost podědil po své matce. Snažil jsem se dodatečně pochopit jeho povahu, jednání, myšlení, konání i motivaci.... O tom je knížka, která se asi tak z patnácti procent zakládá na faktech, to ostatní je smyšlené.
Kdy dozrál čas, že jste svůj vztah k otci takzvaně překvalifikoval?
Bylo to po jeho smrti v roce 1996 - bylo mu 98 let a já jsem v posledních letech jeho života cítil, že si některé myšlenky a jeho názory vykládám stále špatně. Už jsem nebyl malej kluk. A psaní mi pomohlo si uvědomit, že to, jak myslel, nebylo zdaleka špatné, ale jak to dělal, to nebylo vždycky nejlepší.
Vy jste pro něho našel pochopení, vnitřně jste naslouchal dialogu minulosti jako zralý muž. Ten odstup času má pro vás své plus. Mají podle vás lidé chuť a čas naslouchat bolavým vzpomínkám i realitě?
Především se musíme vyvarovat jakékoliv generalizace. Často slýcháváme: „My Češi jsme takoví“, „Vy Brňáci“, „Vy Pražáci“... Já se s tímto nemohu vnitřně ztotožnit. Jsme součet individualit ve velké množině a neexistuje univerzální pravda, existuje množina pravd. A proto se nikdy nedomluvíme, ale musíme být schopni kompromisu. Je to otázka vždy dvou stran. A takto to je i v případě mezigeneračních vztahů - dialogů. Naslouchejme jim...
Je ta knížka, nyní audiokniha, zrcadlem, pomocníkem, jak k nim přistupovat? Dvě generace - to jsou dvě polarity.
Ano, to jsou dvě polarity. Chraň mne Pán Bůh, abych někomu radil. Protože jak začnu radit, tak si myslím, že tomu rozumím nejlíp. Já se rád vyslovím, když chcu. Ať si každý vybere. Člověk by měl být schopen sebereflexe. Je to pak snazší.
A vy jste toho schopen?
To si netroufám říct. Snažím se.
Jste jeden z těch, kterých se dotýká otázka židovství a xenofobie? Máte židovský původ. A to se někdy neodpouští.
Nejsem analytik ani sociolog, ale podle mého názoru je to přirozený jev, že se vyhraňujete vůči jinakosti. Jinakost vzbuzuje v lidech nelibost. Dějiny nám ukazují, že to je nikdy nekončící proces a zápas. S růstem nacionalismu a xenofobie to jen sílí.
Obraz vyhraňování se ale vzhledem k době mění.
Ano, je to vazba na morální, politickou, společenskou, ekonomickou a mediální atmosféru ve společnosti. To tak prostě je.
Vy jste ten atak vyhraňování osobně někdy pocítil? A v jaké formě?
Ano, občas pocítil. A formy byly různé, například verbální, nebo měly zprostředkovanou podobu. Například jsem se doslechl od jednoho televizního pracovníka, že nějakou práci nedostanu, protože z toho nechtějí dělat „židovskou“ televizi. Víte, já si ale nemohu stěžovat. Tím, že mě občas někdo nemá rád, nesvěří mi pěknou práci, protože jsem Žid, se svět pro mne nehroutí.
To stigma tady ale je.
To asi bude... Ale člověk by se neměl cítit moc ublížený.
Vraťme se k rodině. Sbíráte fakta, fotografie či jiné archiválie o své židovské rodině?
Já nemám fakta moc rád. Strom rodiny bych nikdy nedělal, nebavil by mě. Mě těší reálné věci, na které mohu navěšovat fantazii. Když však něco náhodně objevím, potěší mě to. Jako nedávno odznáček s nápisem vynikající pracovník po mojí mamince, která bydlela u Lvova u jedné polské rodiny, kde se schovávala před Němci a jistou dobu, za sovětského záboru, pracovala v jídelně. Nebo v tatově pozůstalosti jsem zjistil, že bydlel ve Vídni za rohem od Hitlera. Nebo někdo mi říkal, že při svém pobytu v Polsku zjistil, že můj prastrýc byl slavný neurolog ve Varšavě a že existuje Goldflamova nemoc. Já jsem si to potom našel na internetu. Pak jsem něco dělal v Polsku - v divadle - a četl jsem paměti slavného klavíristy Arthura Rubinsteina Moje mladé roky. Jednu kapitolu věnoval tomu mému prastrýci. Když se něco takto náhle vynoří, to mám moc rád. Je to kouzlo nečekaného.
Ve vašem životě se taky vynořila vaše druhá žena Petra Goldflamová Štětinová - scénografka a ilustrátorka. Byla to ona, která vás inspirovala a nenásilně navedla na dětskou tvorbu?
Je to oblast, která sice přišla pozdě, ale přišla. Tím, že jsem se podruhé oženil v pozdějším věku a mám relativně malé děti, tak jsem začal pro ně i psát a žena ty knihy samozřejmě ilustrovala. Krásně se doplňujeme.
Ty pohádky, které píšete, jsou někdy až příliš kruté. Ale rozumím vám. I Grimmovy, Andersenovy či pohádky Boženy Němcové nebyly idyla a dotkly se i smrti ve svém pojetí.
Kruté? Já to takto nevnímám. Smrt patří k životu. Jedna kritička napsala, že „příště méně krutosti“. Mám někdy pocit, že obecné vnímání mě tlačí do škatulky, a to já nemám rád. A tak třeba i příště přitvrdím.
A co pohádky v rozhlase? A nějaká pěkná postava pro vás?
V jedné rozhlasové pohádce jsem měl hrát zlého kouzelníka, ale neobsadili mě prý proto, že jsem moc hodný. To mě trošku naštvalo. Já se celá svoje tvůrčí léta snažím o to, abych do žádné škatulky nepatřil - abych byl nezařaditelný, nezařazený. A teď je ze mě hodný pohádkový dědeček...
Píšete pohádky, ale co politické, společensky závažné téma?
Jako autor nedokážu na realitu reagovat bezprostředně. Mohu tu situaci ironizovat, zmínit narážku, udělat tragikomickou reakci nebo problém nasvítit z jiného úhlu. V té mojí hlavě se to musí uvařit. Nedokázal bych napsat politickou hru - a chtěl jsem se o to pokusit. Víte, ta realita je krátkodechá - noviny jsou druhý den už staré. Za pár dnů už to není aktuální. I když o tom přemítáte. V povídkách pro dospělé nebo v těch mých hrách se toho občas dotýkám. Ale pohádky - to je jiná kategorie. Je to fantazie o jiném světě a já se do něho dětinsky rád vracím. Je to pohyb mezi fantazií a realitou s proměnlivými a překvapivými momenty.
A mentální odpočinek? Ten je od záplavy informací a tvůrčí práce přece potřeba.
Bolek Polívka, můj kamarád, říká: „Umělec, když pracuje, odpočívá, když odpočívá, tak pracuje.“ Nemyslete si, že neumím relaxovat. A ten můj odpočinek má několik podob. Tím, že pobývám v kruhu rodiny, plním každodenní věci, tak si takto mentálně odpočívám. Nejezdím autem, nemám řidičák, takže do velkých obchodních center relaxovat nejezdím, ale do obchodu chodím nakupovat rád. U toho si i odpočinu. A představte si, že se uvolním i při věšení prádla. Oázou je pro mne příroda a les. Procházky si užívám s celou rodinou, tak jako filmy a četbu. Tu teď kvůli tomu mému psaní zanedbávám.
Co připravujete? Jsou to krátké útvary? Nebo film, divadlo? Máte pestrý rejstřík. Na kontě máte přes osmdesát her, většinu jste režíroval. Také jste byl třiadvacet let pedagogem na JAMU. Čeho se vzdáte? Co preferujete?
Pedagogická práce mne bavila velmi. S příchodem do důchodu a pak i do Prahy jsem to učení postupně vzdal, protože chci mít více času na své režie, občas si zahrát a tak... Nemohu jednu věc povýšit nad druhou. V současnosti píšu krátké historky, tak na dvě stránky, některé pro děti, jiné pro dospělé, tak uvidíme, koho by to mohlo bavit. Jedna filmová společnost připravuje podle mojí knížky Pohádky o nepotřebných věcech a lidech animovaný film. Budou to čtyři pohádky a já budu - snad - dopisovat dialogy. Do dvou let by se to mohlo objevit na trhu, aspoň doufám. Je to takový mezinárodní projekt, na kterém spolupracují Češi, Slováci, Poláci a Slovinci.
Jste se sebou spokojený?
Kdybych to měl říct podle pravdy, tak asi nikdy, spíše jsou to takové chvilky, kdy se taky trošku pochválím.
Co tedy udělat pro to, abyste byl spokojený? Máte zdravou rodinu, pěkný vztah, profesně se vám daří...
Já vám to řeknu, musel bych na to nejspíš mít jinou povahu. Asi to mám po tom mém tatovi, ten taky pořád na něco žehral. Objektivně bych mohl být spokojen, subjektivně nejsem. S tím už ale nic nenadělám.