Eva Hrnčířová: České předsednictví příští rok nemusí vyhrát, úspěch bude i průměrně dobrý výkon

Když se začala v Praze formovat nová vládní koalice, Brusel – a nejen ten – si oddechnul. Řada západních médií komentovala vznik kabinetu Petra Fialy jako jasný obrat Česka směrem na západ. Po oligarchii Andreje Babiše, orientované spíš na opačnou stranu, a navíc v rámci střední Evropy, kde Brusel horko těžko manévruje s Polskem a Maďarskem, je to důvod nové české vládě držet palce a podporovat ji.

Česko jako francouzský dotahovač

Čtěte také

Karel Barták: České předsednictví čeká legislativní zával z Bruselu

Nebude úplně snadné přebírat v červenci žezlo od Francie. Země galského kohouta bude mít nejen velké ambice, ale i mnohem větší vliv. Prezident Emmanuel Macron předestřel, že se chce soustředit na posílení mezinárodní role Unie a jejího postavení ve světě, což k roli velkého hráče určitě patří. Ve vnitřní agendě sedmadvacítky ale může Česku pomoct v tom, že otevře řadu velkých otázek, které by pak Češi mohli takzvaně dokopnout, nebo aspoň dál posunout – ať už to bude koronavirová krize nebo její následky, změny klimatu a zelená ekonomika, migrace a bezpečnost, digitalizace, nebo cokoli jiného.

Důležité je, že dobře odvedené předsednictví není ani tak o velkých dohodách a přelomových změnách. Navíc v posledních letech musely předsednické země být pod vlivem koronaviru velmi flexibilní a reagovat na aktuální vývoj. Portugalsko v první půlce letošního roku bylo ukázkou toho, že když všechno šlape, bohatě to k úspěchu stačí.

Hlavně se neopakovat

Čtěte také

Karel Barták: Případná pětikoalice musí šlápnout na plyn přípravy předsednictví Česka v EU

Česko při minulém předsednictví v roce 2009 vyrazilo do boje s tím, že to Evropě osladí. Tak velké cíle si není třeba podruhé dávat. Stačí pochopit, že Praha se stane koordinátorem a moderátorem diskuse rozvětvené sedmadvacítky, což už je samo o sobě nemalá úloha. Předsednictví je o komunikaci a organizaci. Směrem do unie, kde budou Češi řídit jednání na nižších pracovních úrovních a ministři vést setkání svých šestadvaceti kolegů, ale taky o komunikaci směrem do České republiky. Pokud by se právě dobře odvedeným předsednictvím podařilo Unii přiblížit Čechům a ukázat jim, že jejich země může mít na mezinárodní scéně vliv, dalo by se to považovat za úspěch.

Češi se minule dušovali, že se v Evropě nerozpustí jako kostka cukru. Místo toho musel premiér Mirek Topolánek pak v poločase rozpustit vládu, čímž to Česko osladilo především samo sobě a celé jeho snažení spíš zhořklo, než že by Evropě něco ukázalo. Nová koalice sotva začala úřadovat a už se hodně mluví o její křehkosti, málokdo sází na to, že vydrží celé funkční období. Během předsednictví by se ale rozpadnout určitě neměla.

Česko by se mělo poučit z chyb minulosti. Půlroční šance není o tom, že Unii změní a něco velkého předvede. Nejvíc dokáže, když ukáže, že je zemí, jejíž státní správa funguje jako dobře promazaný stroj, má dost profesionálů, kteří obstojí v evropské konkurenci, a že ho řídí politici, kteří patří k solidnímu evropskému průměru. To by k úspěchu naprosto stačilo.

Autorka je publicistka