Chvála odmítání

Tehdy mi poprvé došlo, že člověk nemusí v životě přesně vědět, co chce, ale když neví, co nechce, je ztracen. Jak velkým uměním je umění odmítat nabídky a že je to stejně důležité jako umět dobře své řemeslo (nemám to ze sebe, říkala to právě jedna z těch hvězd).

Vzpomínám si, jak v době, kdy jsem začínal se svou profesí, v mém okolí poprvé někdo něco odmítl – byl to písničkář Vladimír Merta a nepřijal tehdy nabídku jít zpívat do televize. Ti lidé, kteří ho tam zvali, byli kamarádi a chtěli mu tím pomoct.

Byl rok 1973 a jim se zdálo, že když vystoupí v televizním pořadu, bude o něco oficiálnější a méně zakázaný. Jako písničkář se tehdy pohyboval na velmi tenké hranici mezi oficialitou a undergroundem a nikdo z těch lidí, kteří pořádali koncerty, přesně nevěděl, může-li ho beztrestně pozvat či nikoli. Jenže Vladimír tenkrát přesně věděl, co nechce.

Já jsem ho v té době uctíval jako ikonu, a tak jsem se po něm začal hned opičit. Když mě pak pozvali, abych zazpíval v jedné populární poetické vinárně, a napsali, že když jsem synem E. F. Buriana, mohl bych zahrát třeba Chlupatý kaktus, taky jsem odmítl.

Chtěl jsem sice zpívat, ale nešplhat kvůli tomu po zádech svého komunistického tatínka, kterého i s jeho Kaktusem mám jinak dost rád. Když člověk ví, co nechce, snadněji si uchová slušnou pověst.

Byl by to dobrý námět na román – a nejspíš ho už spousta spisovatelů napsala: jak se hlavnímu hrdinovi, který dost přesně ví, co nechce, pomalu zmenšuje prostor a možnosti, co může chtít, protože svět se s takovými hrdiny moc nemazlí.

Ale ten, kdo ví, co nechce, na tom musí být mnohem líp než ten, kdo ještě navíc po něčem opravdu touží a nic jiného si neumí představit. Jeho dobré jméno je mnohem ohroženější, neboť, jak známo, cesta do pekel je dlážděná kompromisy…

Minulý týden mi volali z jednoho týdeníku, abych pro ně napsal, co si myslím o připravované stávce zaměstnanců v dopravě, a hned potom přišla textovka z jiných novin, že chtějí něco vtipného a prý třeba i ironického o nadcházejícím životním jubileu pana prezidenta.

Řekl jsem si, že v prvním případě bych si nejspíš nedokázal udržet nadhled a odstup a do mého psaní by se promítla hořkost z toho, že mi někdo z politických důvodů vyhrožuje zablokováním silnic, a že ve druhém případě ten člověk za to psaní prostě nestojí.

A tak jsem obě nabídky zdvořile odmítl. Teď jsem rád, že jsem to udělal. Nevím sice tak úplně přesně, o čem chci psát, ale nejspíš by to mělo být něco hezkého a chytrého, co by mě i případného čtenáře potěšilo a dodalo nám síly pro střety s lidskou malicherností, hloupostí a zlobou.

Třeba o kocourovi. Škrábe na dveře a leze mi do pokoje. Šmejdí po stole, stříhá ušima. Nejspíš neví, co chce, ale ví, co nechce: nechce se nechat drbat pod krkem, jak jsem právě zjistil. Tomu tedy říkám umění odmítnout nabídku!