Británie očima zahraničního zpravodaje

Jako zpravodaj Českého rozhlasu strávil Jiří Hošek ve Velké Británii pět let. Vloni se z Londýna vrátil a nyní mu ve vydavatelství Radioservis vychází kniha Jiná Británie. Píše v ní o politice ostrovního národa, hledá britskou identitu, příčiny brexitu a zmiňuje se také o královské rodině, místních stereotypech a válečných hrdinech i na míru šitých oblecích. Blízká mu jsou také témata fotbalu a Wimbledonu. Seznamte se s „jinou“ Británií v následujících ukázkách z knihy. 

ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA

Titul humoristické knihy Jaroslava Žáka měl v první řadě signalizovat, že škola vytváří žákům a studentům jakýsi základní stavební kámen nebo ukotvení jejich dalších existencí. Troufám si říct, že ve Spojeném království je škola v 21. století ještě něčím mnohem víc. Je to místo, kde se děti v útlém věku přirozeným způsobem učí být laskavé a tolerantní vůči sobě navzájem, vůči ostatním rasám či náboženstvím, ale současně je britské školství třeba taky nelítostný filtr, který už ve dvanácti letech de facto předurčí celý další osud jedince.
V České republice je rozdíl mezi výtečnou a podprůměrnou školou velký. V Británii je ale přímo gigantický. Nejen čistě z hlediska vzdělání, ale i podle takových měřítek, jako jsou bezpečnost dětí nebo hygienické standardy.
Dostat dítě na solidní státní nebo církevní školu se u střední třídy považuje za počin blížící se výhře v loterii. Desítky nebo spíš stovky tisíc rodin ve Spojeném království migrují, ovšem nikoli za prací pánů rodičů, nýbrž kvůli co nejlepší škole ratolestí. I v nadprůměrně čestné ostrovní společnosti se taky v tomto případě švindluje o sto šest s trvalými adresami, které rodiny přiblíží vysněnému cíli.
Zřídka navštěvovaní prarodiče najednou vídají vnoučata nečekaně často, a mají je dokonce přihlášené u sebe doma. Zoufalí rodiče si nechají posílat účty za telefon a za elektřinu ke svým kamarádům, aby deklarovali, že bydlí blíže vytoužené škole, než je tomu ve skutečnosti. Školy a školské úřady sice mají své kontrolory, ale mám pocit, že většinu podvůdků stejně neodhalí.
Setkávání s ostatními rodiči a vůbec chození našich dětí do školy mi o britské společnosti odhalilo zajímavé detaily, byť některé byly spíše nelichotivého rázu. Občas jsem se sám roztřásl zimou, když jsem na přelomu listopadu a prosince v teplotách blížících se nule viděl pospíchat do školy chlapečky oblečené jen ve školní mikině a holčičky s bosýma nohama v titěrných balerínkách. Naše škola mlčela, ale na jiných místech ředitelé rozeslali rodičům dopis, že nastala zima a že by bylo záhodno dát dětem bundu a pořádné ponožky, případně děvčatům punčocháče. Některým dospělým bohužel tyto evidentní skutečnosti nedocházejí.
Možná ještě smutnější je pak fakt, že řada britských rodičů, a nemusí jít pouze o sociálně slabé jedince, posílá děti do školy bez snídaně a se zcela nedostatečným obědem v krabičce.
Skoro se nechtělo věřit, že takřka dickensovské líčení britských dětí žijících v bídě může být v 21. století realitou. Jenže právě to potvrzují nejen moje pozorování, nýbrž v první řadě reprezentativní průzkumy mezi ostrovními kantory. Ti měkkosrdcatí dokonce nosí některým svým žákům jídlo, protože přicházejí do školy permanentně hladoví a na jejich studijních výsledcích je to logicky znát.
Z průzkumu mezi dvěma a půl tisíci členy odborového sdružení kantorů (NASUWT) vyplynulo, že se učitelé naučili nosit svým žákům svačinu, aby je vůbec nějak nastartovali. Dělá to prý každý čtvrtý kantor.
Nad rámec svých povinností sytí hladové žáky i některé školy. Pomáhají jim i některé charitativní programy podporované známými osobnostmi. Patronem jednoho „breakfast clubu“ byl i český gólman Petr Čech.
Dvě třetiny dotázaných pedagogů v průzkumu uvedly, že pravidelně vídají hladové žáky. Situaci určitě zlepšilo rozhodnutí vlády z roku 2013 zajistit bezplatné obědy v jídelnách státních škol všem dětem ve věku pěti až sedmi let. Nikdo přitom nemusí dokládat, jak je na tom finančně. I tak jsme ale opakovaně dostali před celobritskými srovnávacími zkouškami dopis od ředitelky školy, aby děti dostávaly celý zkouškový týden pořádnou snídani. Je třeba dodat, že hodně britských dětí nechodí na obědy a nosí si z domova krabičky (lunchboxes), které často obsahují pytlík chipsů a čokoládovou tyčinku.

Velká Británie

KOREKTNOST VERSUS SELSKÝ ROZUM

Člověk, jehož světonázor vytvaroval dlouholetý pobyt ve středoevropském prostoru, bude mít asi právě ve školním prostředí jisté problémy s britskou korektností, zvlášť když tato korektnost začne mít navrch nad selským rozumem.
Naše základní škola v severním Londýně nedaleko velkého dopravního uzlu Finsbury Park byla tavicím kotlíkem národností a vyznání. Solidní procento muslimských žáků a rodičů v jedné fázi přineslo podivné rozhodnutí, že se z jídelního lístku kompletně vyškrtlo vepřové maso, byť děti mohly jednoduše sáhnout po menu číslo 2 a nábožensky tabuizovanému pokrmu se jednoduše vyhnout. K tomu je třeba dodat, že na školní slavnosti se prodává pivo a vepřové klobásky na grilu jsou tu bestsellerem.
Když někdejší premiér David Cameron v jednom ze svých projevů označil Británii za zemi se „silnou křesťanskou tradicí“, což je podle mě neoddiskutovatelný fakt, zazněla v zemi kritika, že je takový výrok poněkud necitlivý vůči jinověrcům. V praktické rovině se tohle téma řeší kolem vánočních svátků, které na některých státních školách s větším počtem muslimských či hinduistických dětí stává pro ředitele a pedagogický sbor chůzí v minovém poli. Nazvat školní představení vánočním, nebo raději neutrálně zimním? Jaké představení zvolit, aby nebylo příliš omluvenek od rodičů, že si nepřejí, aby jejich potomek ve hře vystupoval?
Multifunkční sál, který se využívá i jako tělocvična, byl v prosinci 2015 k prasknutí nabitý rodiči, kteří se dobře bavili. Na jevišti se odehrávalo takzvané vánoční představení na motivy jednoho z nejznámějších angloamerických pohádkových příběhů o Jackovi a stonku fazole. Ten je stejně hezký jako svým obsahem totálně nevánoční. V rozhovoru se Sarah, jednou z maminek a současně dlouholetou členkou správní rady školy, nasadím překvapený a poněkud nespokojený výraz. Sarah připomíná, že se loni hrálo představení X-mas Factor a že se motiv narození Ježíše objevuje tu a tam v různých náznacích, jako že jsou na světě dobří lidé a že bychom se k sobě měli chovat hezky.
„Tahle škola je velmi tolerantní a multikulturní. Jsou tu děti ze všech možných zemí, náboženství i sociálních vrstev. Zdejší kantoři se tu snaží velmi přirozeným způsobem navodit pocit harmonie. Necítí potřebu, že by měli dětem říkat, že mají zpívat vánoční koledy, které se tady mimochodem v týdnu zpívat budou. Tohle je hlavně oslava konce trimestru. Někdo chce dělat vánoční představení a někdo zase ne. My se tady snažíme se respektovat právo na odlišnost.“
Jenže ono to s tou harmonií a jednotným pohledem na věc není tak úplně pravda. Jedné z učitelek, Angelique, je vysloveně líto, že v posledních letech získalo navrch nevánoční pojetí Vánoc. „Je to tak šest let, možná i víc, kdy jsme si na škole naposledy řekli, že sehrajeme vánoční představení Nativity, tedy klasický příběh o narození Ježíše. Od té doby děláme v téhle části roku takzvané zimní vystoupení a zimní párty. Programově se vyhýbáme slovu Vánoce stejně jako celému křesťanskému původu tohoto svátku.“
Podle Angelique je tenhle přístup kombinací doporučení shora, to znamená oběžníků od vlády nebo místních úřadů, a vlastního rozhodnutí na úrovni školy. Vedení ústavu má prý asi trošičku strach, aby se určitá skupina necítila vyloučená ze školních oslav.

Jiří Hošek

UŽ NEPATŘÍ VÁM, PATŘÍ KORONEROVI

Dne 15. dubna 1989 vyrazilo několik tisíc fanoušků fotbalového FC Liverpool do Sheffieldu na semifinále FA Cupu proti Nottinghamu Forest. Devadesát šest vesměs mladých příznivců se ale už do rodného města nikdy nevrátilo. Umačkali se k smrti v beznadějně přeplněném sektoru Leppings Lane na stadionu Hillsborough, který se osudného odpoledne stal místem největší tragédie v britské sportovní historii.
Když v Británii řeknete Hillsborough - mimochodem stadion pro mě dost nepochopitelně pořád nese původní název -, vybaví se lidem nejen příběh lidského neštěstí a smutku, ale taky případ politicko-policejní zvůle, kauza plná zatajování důkazů a ovlivňování svědků, která je jedním velkým popřením snad všech pilířů, na nichž moderní ostrovní společnost stojí.
„Měla jsem o Jamese vždycky strach a nedovolovala jsem mu moc někam chodit. Jenže tehdy mu už tři týdny bylo osmnáct, a tak mi v legraci řekl: Mami, teď už mě nemůžeš zastavit. A tak jsme si zamávali a James se svým kamarádem Grahamem odjel vlakem do Sheffieldu. Byl to úplně první zápas Liverpoolu na cizím hřišti, který měl vidět,“ vzpomíná Margaret Aspinallová. Ta se prý o svého syna nějak zásadně nebála, protože na zápas do Sheffieldu vyrazil taky její manžel. Poté co se během odpoledne začaly objevovat první zprávy o obřích rozměrech tragédie, se manželé Aspinallovi telefonicky spojili.
Jenže táta Jim neměl o svém synovi žádné informace, protože byl v jiném sektoru. Rodina Aspinallových podnikala zoufalé pokusy zjistit, co se s Jamesem přihodilo. Jim neúspěšně obešel všechny sheffieldské nemocnice. Margaret čekala u mimořádně vypravených autobusů, které začaly v noci příznivce Liver poolu přivážet zpět. Nepochodila ani tam, ani na policejní stanici. „Viděla jsem pak druhý den ráno manžela, jak sedí se skloněnou hlavou v autě. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byla to nejhorší chvíle mého života. Začala jsem utíkat a křičet: Nenič mě, Jime, nic mi neříkej. Protože když mi nic neřekneš, tak náš syn pořád žije...“
James Gary Aspinall se už domů k mámě Margaret a ke svým čtyřem sourozencům nikdy nevrátil.
Na notoricky známém seznamu obětí z Hillsborough a na všech památnících figuruje pod číslem 3.
„V neděli jsem se pak pro syna vydala, chtěla jsem ho přivézt zpátky domů, kde ho všichni milovali. Nechtěla jsem ho nechávat uprostřed toho zla. V márnici nás zavedli do místnosti s prosklenou stěnou.
Řekla jsem jim, že chci dovnitř, že chci obejmout svého syna a říct mu, že je tady máma. Najednou se odněkud ze strany ozval ten strašný hlas: Už vám nepatří, paní Aspinallová, teď patří koronerovi.“
Tenhle otřesný případ necitlivého jednání s lidmi, kteří právě ztratili své blízké, je pro neštěstí na Hillsborough a jednání úřadů zcela vypovídající. Policie taky nechala těla mrtvých fanoušků LFC testovat na přítomnost alkoholu, aby mohla potvrdit lživou konstrukci o řádící mase opilých příznivců, kteří na zápas dorazili pozdě a bez lístků. Alkohol v krvi hledali strážci zákona taky u desetiletého Jona-Paula Gilhooleyho, bratrance pozdější ikony FC Liverpool Stevena Gerrarda, který byl nejmladší obětí z Hillsborough.
Oficiální závěry policejního vyšetřování a prvního koronerova šetření smrti devadesáti šesti umačkaných příznivců FC Liverpool byly stejně jednoznačné jako z dnešního pohledu naprosto šokující. Verdikt zněl: Nešťastná náhoda. V praxi znamenalo, že za smrt liverpoolských fanoušků, v Anglii většinou neoblíbených, vlastně nikdo nemůže. „Odvážila bych se říct, že to byla určitá forma rasismu, městského rasismu proti lidem z Liverpoolu. Hodně rodin obětí v těchto intencích dodnes smýšlí. Těch devadesát šest mrtvých bylo z Liverpoolu, a proto se o ten případ úřady nestaraly stejně, jako kdyby oběti bývaly pocházely třeba z Londýna,“ myslí si Margaret Aspinallová.