Alena Zemančíková: Sešit s recepty

24. srpen 2023

Moje babička byla špatná kuchařka. V době, kdy se dívky učí vařit tím, že doma pomáhají v kuchyni, byla z pošumavského městečka poslána  k tetě do Prahy, aby mohla pokračovat ve školní docházce na měšťanské škole a nemusela zůstat další tři roky v obecné. Teta měla krejčovský salón  a na vaření měla služebnou.

Když se babička vdala, uvrhla ji její nedovednost v kuchyni do pravého manželského pekla, protože její tchyně naopak skvělá kuchařka byla, za svobodna sloužila ve Vídni v nejlepších domácnostech.

Čtěte také

Navíc ze všech jejích dětí přežil záškrt jen jeden, ten, který si přivedl moji babičku jako nevěstu. Seznámili se v národní bance, kde oba pracovali. Tchyně ovšem znalost účetnictví a těsnopisu neuznávala, na nevěstu žárlila a vaření posloužilo jako dobrá záminka k šikaně.

Abychom věděli, v jaké době probíhá děj, je třeba říci, že dvanáctiletá babička Anna šla do Prahy deset let před vypuknutím 1. světové války a vdávala se v roce vyhlášení samostatné Československé republiky. Rodina se časem dobrala vlastního bytu a mladé ženě se od tyranie vídeňského kuchařského umění ulevilo. Lásku k vaření však nezískala a podle toho vypadala i jídla, která jsem jako nejstarší vnučka už dobře znala.

Čtěte také

Mezi rodinnými dokumenty jsem zdědila i babiččin sešit s recepty. Časem do něj přispívala i moje teta, a několika záznamy i její mladší sestra, moje máma. První zápisy jsou předpisy na náročné moučníky a dorty, které jsme – co mi paměť sahá – nikdy nepekli. Mezitím jsou ale vložené  zcela nesystematicky (to svědčí o stresu, babička byla přesná úřednice) kapustové závitky a karlovarský kotouč. Vánoční pečivo, větrníčky, a hned za nimi pomazánka ze slanečka.

Po několika stránkách je tu a tam některý recept zapsán krasopisně dětskou rukou: starší dcera už v kuchyni pomáhá, ale psaní ji asi baví víc než vaření: zapisuje v rozvitých větách recept na kaštanový dort.

Další stránky obsahují čím dál levnější předpisy, za hospodářské krize se objevuje ječná mouka, a rukopisnou část sešitu uzavírají recepty válečné, jako třeba levný dort z melty.

Čtěte také

Pak už jsou listy prázdné, ale to neznamená, že je prázdný celý receptář. Ženy, tedy babička a teta, recepty píší na papíry a do sešitu je jen tak vkládají nebo vlepují, případně je vystřihují z novin a časopisů.  Je to zajímavý archiv – například na zadní straně článku o moučnících kypřených brambory najdeme článek o barokní literatuře a fotku Olgy Scheinpflugové. A na stroji (teta už pracuje v kanceláři) rozepsaná dieta: lehký knedlík kypřený sněhem, rýžová polévka. Ano, tohle pamatuji, takhle babička vařila.

Z celého sešitu mám nejraději recept – dopis. Týká se šumavského bramboráku a je zapsán rukou tetiny kamarádky z dětství. Mezi věty technologického popisu jsou vloženy informace soukromého rázu, je to vlastně recept – šifra (za kačku droždí a zbytek vyhoď,  Honza se dal dohromady s Karlou a  Helena vzkazuje: vole, mouku hladkou!). Pak už je sešit listárna bez systému, poslední zápis má nadpis Koláč vzpomínkový.

Čtěte také

Rodinný sešit s recepty je zvláštní kronikou života žen, které mě vychovávaly. Nejde jen o ta jídla, ale i o písmo, psací nástroj, papír (a co je na jeho rubové straně), o soužití v kuchyni. Preciznost vedle improvizace, proměny poměrů, měr a vah, technologie a nářadí dosvědčují váhu ženského řemesla, které se v každodenním provozu stalo podceňovanou samozřejmostí, zatímco produkty domácí činnosti mužů byly ceněny jako hodnoty trvalé.

Pomíjivost dobře uvařeného jídla  má i svou lepší stránku v tom, že osvědčené recepty nevycházejí z módy a tvoří součást rodinné paměti. A to i v případě, že podle nich vařila  špatná kuchařka.

Spustit audio