Alena Zemančíková: Dům číslo 887

11. říjen 2022

Když se chci něco podstatného dozvědět o cizí zemi, nečtu o ní cestopisy, ale beletrii autorů, kteří z ní pocházejí. V divadle už to tak dokonale neplatí, protože je zvykem text dramatu interpretovat na současnou realitu místa, kde je hra uváděna. A přece jsem v poslední době zažila takové poznání reálií vzdálené země u divadelní inscenace: šlo ovšem o autorské divadlo. Inscenaci nazvanou 887 uvedl na mezinárodním festivalu Divadlo 2022 Kanaďan Robert Lepage.

Lepage je režisér nejen divadelní, ale i mistr všelijakých show – režíroval program rockera Petera Gabriela i produkce slavného Cirque du Soleil. Svou inscenaci provozuje pod hlavičkou jím samým založeného divadla Ex Machina. Osobně je to postarší chlapík, nar. 1957, klaunského vzezření díky velkému nosu a brýlím s tmavými obroučkami.

Čtěte také

Číslo 887 v názvu inscenace je číslo domu v Quebecu, v němž prožil dětství. Předstoupí před publikum a jen tak nám říká, jak svolil při nějaké slavnostní příležitosti zarecitovat jednu známou báseň zpaměti, protože čtených projevů bude až dost. Jenže pak přijde domů, vezme text a zjistí, že si nepamatuje ani dva verše po sobě. Že mu to prostě nedrží v hlavě a nepomáhá žádná mnemotechnika. A tahle konfrontace se selháním vlastní paměti ho přiměje k tomu, aby se do vlastní paměti ponořil.

Dům číslo 887 je obyčejný činžák. Jedna rodina má mnoho nezvedených dětí, druhá je zbožná, v dalším bytě bydlí muzikant a v jiném dělník a barmanka. Do vyprávění o domě se mimochodem vsakují dějiny frankofonní Kanady od 60. let 20. století do současnosti.

Čtěte také

Lepage ovšem úsilí naučit se báseň nevzdává, přizve si spolužáka z konzervatoře, nechá se vyšetřit neurologem, poctivě se snaží přimět vlastní paměť k práci. A zde je důležité, o jakou báseň jde a proč ji má na té oficiální příležitosti přednést. Je to totiž důležitá báseň.

Její autorkou je Michèle Lalondeová, která ji napsala francouzsky roku 1968, anglický titul zní Speak White. Mluv bíle, ale případněji „Mluv jako běloch“, je slogan, převzatý z dějin vztahů mezi anglofonními a frankofonními Kanaďany, kdy ti francouzsky mluvící jsou výrokem zahrnuti mezi nejrůznější „barevné“. Je citovaným symbolem pro přezírání a diskriminaci.

Báseň je těsně spojená s quebeckým hnutím za autonomii, což nejspíš každý Kanaďan ví, ale českému publiku to známo není, nechápe tudíž, že hercova neschopnost naučit se báseň nazpaměť je současně metaforou situace frankofonních Kanaďanů.

Čtěte také

Při hnutí za autonomii docházelo i k teroristickým excesům. Z vyprávění o jednotlivých partajích v domě číslo 887 se dozvídáme, že francouzská Kanada se proti té britské stále cítí diskriminovaná, že se tam i trochu jinak žije, konzervativněji a religiózněji smýšlí. Cože? Je vůbec možné, že lidé, kteří mluví francouzsky, tím jazykem, obviňovaným z arogance a obdivovaným pro kulturní obsah, který v sobě nese, se cítili méněcenní?

Lepage uvažuje o tom, že vystoupení odřekne, že vlastně není hoden báseň přednést, když s tím má takovou patálii, do níž se mu vkrádá vzpomínka na návštěvu prezidenta De Gaulla i anglické královny Alžběty a slova otce taxikáře, kterými události hodnotil.

Čtěte také

K nezávislosti Québecu bylo několikrát vypsáno referendum, v němž se hlasující nikdy nevyslovili pro odtržení od zbytku Kanady, byť jednou to dopadlo velmi těsně. Tohle všechno se v inscenaci o paměti, schované v domě číslo 887, v jednotlivých osobních příbězích vyjeví: to, co je pro kanadského diváka vtipně provedená historická rekapitulace, je pro diváka v Čechách novou informací, nad níž, i díky mnohotvárnému umění Roberta Lepage, žasne. Ale co s tou básní?

Před koncem přece jen zazní v plné parádě ve francouzštině a z toho poznáme, že celé to dramatické úsilí o nezávislost a rovnoprávnost Quebecu dospělo do jakési politicky klidné fáze, v níž se i frankofonní Kanada cítí lépe. Jen spolu s úsilím o nezávislost, založenou na jazyce, rezignovala i na myšlenku socialismu, která hnutí také provázela.

Čtěte také

A když pak člověk hledá o básni něco víc, dozví se, co „speak white“ v dějinách znamenalo. Třeba hranici provincie, na které pumpař na benzínce řekne frankofonnímu Kanaďanovi, aby mluvil „jako běloch“ a myslí tím, že má mluvit anglicky. Ale i že se to říká i původním obyvatelům, říkejme jim Indiáni, a také všem těm příslušníkům nejrůznějších ras a kultur, kteří se do Kanady pro její liberální a sociální vstřícnost přistěhovali. Tedy eventuálně i těm z Čech.

Okouzlující hra Roberta Lepage s modelem domu, parku, taxíku, s několikerou perspektivou jevištního dění, kterou propojil svou osobností, zahajovala festival pár dní po smrti královny Alžběty II. Připomněla, že ne všichni národové se vždy cítili šťastně jako poddaní této obdivované ženy.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.