525. schůzka: O básni a sloganech

„Co ušetřily válečné bouře a požáry po tolik věků, cizozemec do Čech přistěhovalý posléze zkazil, a za tu zkázu dal si hojně platit.“ Kdopak se skrývá za tímto věru nešetrným odsudkem? Vyslovil jej na začátku minulého století Ferdinand Josef Lehner, papežský komoří, historik výtvarného umění a první farář v chrámu svaté Ludmily v Praze. A proč byla za zlobná reakce vzbuzena? Protože dotyčný pole důstojného pána Lehnera rekonstruoval středověké klášterní kostely nedobře.

Na čí adresu se ta příkrá slova měla snést? Na hlavu muže, jehož datum narození bylo po staletí komoleno a namísto správného 3. února roku 1677 se uváděl letopočet o deset let starší.

Podobizna se nedochovala

I když žil před pouhými třemi stovkami let, žádná jeho podobizna se nedochovala. Mnohý z badatelů, jdoucí po jeho stopách, se domníval, že jde o Itala, neboť už to jméno přece, leč Italem nebyl. Byl to Čech. A když už jsme načali to jméno... i v něm máme poněkud zmatek. Na svět přišel jako nejstarší syn kamenického mistra Santina – ten Santin si ovšem říkal rovněž Aichl. I on se narodil v Čechách, takže nejbližším rodinným příslušníkem, který oba spojoval s Itálií, byl dědeček Antonín Aichl. Děda se jmenoval podle městečka Rovereda, odkud pocházel. Ano, nyní se nám myslím podařilo mysl posluchačskou zmásti již dokonale. Roveredo, městys na břehu Luganského jezera, se tak jmenuje dnes, neboť je součástí Italské republiky, ale zároveň patří do území takzvaných jižních Tyrol, jež náleželo po staletí – až do konce 1. světové války – Rakousku. V době, kdy se v něm narodil děda Anton, se mu říkalo Aichel, a dědeček si to jméno přinesl někdy v 30. letech 17. století do české Prahy s úmyslem živit se tu zednickým řemeslem.

Zedníci, zacházející s těžkým, stavebním materiálem, museli mít pořádní chlapi... Bezpochyby jich mezi nimi hodně takových bylo, ale Aichlové k nim nepatřili, protože silou a zdravím jaksi neoplývali, neměli je v genetickém kódu. Janův otec se vysokého věku nedožil, nebylo mu ještě ani padesát let, když zemřel, a jeho syn, ten na tom nebyl líp. Pozdější architekt světového věhlasu byl malý, chromý a hrbatý. V jednom svém dopise se namísto „Santini“ pojmenoval sebeironicky „Satan“. Ani v soukromém životě příliš štěstí neměl – synové mu zemřeli na souchotiny ještě jako děti (po třináctiletém manželství svou ženu pochoval) a takřka současně ztratil i bratra, ke kterému měl velmi blízko. „Byl však velmi dobře vychovaný v katolickém duchu, uměl nést svůj kříž,“ píše o něm historik umění, profesor Mojmír Horyna. „Míře osobní statečnosti tehdejších lidí dnes asi těžko porozumíme,“ dodává autor monografie o Janu Blažeji Santinim-Aichlovi. „Když k nám do Prahy dědeček Antonín Aichl dorazil, usadil se na Malé Straně a zřejmě pak pracoval na stavbě Pražského hradu. Jeho syn Santin Aichl se vyučil v Praze a v tomto řemesle se poměrně dobře prosadil jako kameník.“

„V prvních únorových dnech roku 1677. se do jeho rodiny narodil syn Jan, druhým jménem pokřtěný Blažej. Jeho další život poznamenalo hned několik okolností. Tělesná vada - pravděpodobně byl chromý – mu bránila pokračovat v otcových šlépějích. Vyučil se sice kamenictví, ale kromě toho i studoval malířství, s největší pravděpodobností u Kristiána Schrödera.“ S tím už jsme se potkali – nějaký čas u něj pobýval jeho žák Petr Jan Brandl. Brandl od svého učitele prchl, zatímco Santini se ke Schröderovi přiženil do rodiny – vzal si za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. Kromě změny stavu manželského mu přibyl i přítel. Jmenoval se Jean-Baptiste Mathey, podle jména původem Francouz, což byl to významný pražský architekt, který poznal Janova otce na stavbě svatovítského chrámu. Mathey ho trvale ovlivnil, a ještě něco na něj silně zapůsobilo. Gotická stavba. Gotika už ale byla dávno passé... na začátku 17. století přece okupovalo architekturu (a nejenom ji) baroko. Jenomže on ten kluk Aichlů se nemohl na gotickou katedrálu vynadívat. Co na ní viděl? Vzbuzovala v něm představu architektury jako konstrukce – bez ohledu na nějaký styl či právě panující módu. Zapůsobilo to něj pro celý jeho další život.

„Když kolem roku 1696. skončil svoje učednická a tovaryšská léta, vydal se na obvyklou vandrovní cestu – sbíral zkušenosti. Můžeme se jenom domýšlet, že odcházel z Prahy s plánem stát se architektem a tomu podřídil svůj program. Prošel Rakousko, Itálii (tam si také začal říkat Santini), a putování zakončil v Římě, kde se setkal s dílem architekta Francesca Borrominiho. Jeho radikální řešení barokního prostoru, historizující tendence gotickým tónem a zpochybňování všech dosavadních architektonických pravidel na Santiniho mocně zapůsobily. Římané měli sice Borrominiho za blázna, ale mladý Čech si vzrušující zážitek trvale uložil do mysli, kde odkaz bouřlivého Itala spojil s odkazem akademicky chladného Mattheye.“

Santiniho stavby prozrazují neobyčejnou technickou dovednost

V roce 1700 (to měl Santini třiadvacet let) je znamenáno, že Jan už čile stavěl a měl taky své vlastní peníze. Což znamená, že musel být už členem nějakého stavitelského cechu... Bezpochyby, a řídil určitě i svou vlastní stavební firmu. Přitom se nevěnoval jenom projektování, on svoje návrhy i prováděl. To dokládá naprostá většina jeho staveb, prozrazující neobyčejnou technickou dovednost. Takže malířství už definitivně opustil... „Jestliže nakonec opustil dráhu malířskou a rozhodl se věnovat se stavitelství,“ zjišťujeme o znalce baroka dr. Zdeňka Kalisty, „je to svědectvím, že tu máme co činiti s individualitou, která daleko převyšuje a v mnoha směrech přečnívá starší stavitele našeho baroku, vycházející přímo ze zkušenosti řemeslné, ba přímo řemeslnické.“

Když Santini vyměnil malířství za povolání architekta a stavitele, evidentně na tom vydělal, a to i hmotně. Už v roce 1705 (pořád ještě nedosáhl třicítky) si koupil za tři tisíce zlatých (v hotovosti, prosím!) Valkounský dům v dnešní Nerudově ulici, ale to mu nestačilo, protože za dvě léta nato ho spojil s dalším přikoupeným objektem, se sousedním domem U zlaté číše. O peníze tedy nouzi mít nemohl. Ostatně – po celý svůj život půjčoval peníze, a to nejen měšťanům, ale i českým šlechticům. Když zemřel, tak se v jeho pozůstalosti našla řada dlužních úpisů domácí šlechty. V testamentu ovšem konstatoval: „Moje jmění je nepatrné.“ Toto „nepatrné“ jmění obnášelo 25 000 zlatých, což se rovnalo asi dvojnásobku čistého ročního výnosu cisterciáckého kláštera ve Ždáru nad Sázavou, jehož zboží patřilo k největším církevním majetkům v Čechách a na Moravě. Santini měl prostě rád peníze... takových je víc... já bych řekl, že čím modernější je doba, tím víc se množí. Jenomže u něj vztah k zlaťáčkům hraničil až s chamtivostí. Částečně se k tomu přiznal v jednom dopise svému bratru Františkovi, který podepsal: „Pilný dobrý zloděj.“

Bratru Františkovi sice ponechal svůj díl peněz z otcovy pozůstalosti, aby mohl provozoval kamenické řemeslo, ale velmi brzy vystoupil ze společného podniku pro nesouhlas s Františkovým nešetrným hospodařením. A když bratr předčasně zemřel, vedl se svou ovdovělou švagrovou mnohaletý soudní spor o bratrovu pozůstalost. „Také ostatní Santiniho vlastnosti,“ píše profesor Jan Sedlák, „zdají se (jak lze usuzovat z kusých zpráv) přinejmenším jako zvláštní. Víme například, že o penězích, které půjčoval bratrovi, si pořizoval do kalendáře zápisy tajnou metodou. Pro číslice užíval písmen abecedy, která zašifrovával do jednotlivých slov a vět. Zároveň mu ale kalendář sloužil jako skicák. Tajnůstkářství a nedůvěřivost jsou příznačné pro romantickou povahu, jíž Santini bezpochyby byl, jak dokládá jeho originální architektonické dílo. Výjimečné založení mohla ovlivnit i tělesná újma a neštěstí stíhající umělcovu rodinu.“

Od samého začátku provázela Jana Blažeje nepřízeň osudu. Od samého začátku ji však vyvažovalo vysoké ocenění a uznání jeho prací. Těšil se veliké vážnosti. „Vysoce urozený a uměním oplývající Jan Santini Aichl, měšťan a architekt královského Menšího Města pražského,“ tak byl oslovován a nazýván. Nádherný titul. Akorát mi tam nesedí jedno přídavné jméno. Urozený. Přece to byl vnuk zedníka a syn kameníka... V žilách těchto společenských vrstev kolovala normální červená krev, nikoli aristokraticky modrá. Santinimu ji však obarvili. Jak se mu to stalo? Inu, po smrti své první ženy (Veroniky Alžběty) vstoupil do druhého manželství, s Antonií Ignácií, rozenou Chřepickou z Modlíškovic. Moc pěkné jméno, skoro jakoby vymyšlené, ale ono je pravé, a urozené nadto. Po sňatku Santini povýšil do šlechtického stavu. Narodily se mu dvě děti, syn a dcera, a jejich kmotry byli Santiniho mecenáši z řad vysoké české šlechty.

„Poprvé se Santini výrazně umělecky uplatnil při obnově cisterciáckého klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory,“ píše profesor Jan Sedlák. „Santini zde stanul před chrámem z přelomu 13. a 14. století, představujícím první stavbu v českých zemích, která v půdorysném a prostorovém rozvrhu napodobovala severofrancouzskou katedrální gotiku. V původní smlouvě stálo, že stavebník trvá výslovně na zachování starého gotického vzhledu. Když se ke stavbě dostal Santini, nedělalo mu žádný problém této podmínce vyhovět. Neomezil se ovšem pouze na pasivní opravu a napodobování středověké architektury, ale on ji začal přetvářet v duchu soudobého barokního názoru. Tím vznikla a postupně se rozvíjela takzvaná české barokní gotika, specifický sloh českých zemí, nemající jinde v Evropě prakticky obdobu. Nešlo jen o formální architektonickou záležitost, ale i odraz zvláštnosti sociálních, politických a ekonomických poměrů u nás jako důsledku vývoje po Bílé hoře.“

Což si žádá přece jenom pár slov na vysvětlení. Po Bílé hoře byla válka (ano, už máme spočítáno, kolik trvala let), a před ní a během ní i po ní – emigrace. Mohutná emigrace. Jedna z nejmohutnějších. Kromě vystěhovalectví však zároveň probíhalo přistěhovalectví. Na početných zkonfiskovaných majetcích se usazovaly zástupy cizinců. Domácí (tedy domácí šlechtici) se cítili jaksi odstrčeni. Stejná nálada byla pociťována i v domácích kruzích katolické církve, především ve starých řádech, jako třeba u cisterciáků, benediktinů nebo premonstrátů. Bratří s velkou nevolí sledovali nový, čerstvě importovaný a rozpínavý jezuitský řád. A ze všech pocitů se zrodil jakýsi zemský patriotismus, a obě sféry, světská i duchovní, se začaly obracet k období, které cítily jako svůj dějinný vrchol. Smím hádat? Karel IV. a vůbec Lucemburkové... a možná i Jagellonci... Zcela přesně. Především opati starých klášterů se snažili o to, aby přestavované i nově budované klášterní a chrámové stavby zněly gotickým tónem. Protože gotika – to pro ně bylo něco jako poselství z velké minulosti. A Santini, ten přišel jako někdo, kdo tuto touhu uměl víc než dobře naplnit.

„Santiniho vztah k gotice, jejíž prvky barokizoval a zapojoval je do nového celku, se utvářel z více stran. Gotické stavby měl jednak přímo před očima při jejich rekonstruování, jednak se narodil, vyrostl a celý život pobýval v převážně gotickém prostředí Prahy. K docenění gotiky přispěla i jeho studijní cesta do Itálie, kde se seznámil s barokními stavbami Borrominiho a Guariniho (ti jako první čerpali z gotiky). Santini se neinspiroval gotickou architekturou nahodile, nýbrž si vybíral vrcholná díla dvorského okruhu ze všech vývojových období slohu. Zaujaly ho kroužené žebrové klenby Benedikta Rejta ve Vladislavském sále na Pražském hradě a v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, i zavěšený svorník Petra Parléře v severní sakristii katedrály svatého Víta v Praze, který zdobí rovněž klenbu Janovy originální předsíňky před hlavním průčelím sedleckého klášterního kostela. Santiniho úpravy bychom našli také na gotických stavbách královské huti Přemysla Otakara II. I v těch architektových stavbách, jež na první pohled vyhlížejí čistě barokně, je vždy skryta určitá odvolávka na gotické principy, které jako červená nit procházejí celým jeho dílem.“

Když Santini nastoupil na svou první velkou stavbu, v Sedlci u Kutné Hory, tak mu bylo šestadvacet. A sedlckému opatovi, který ho pozval a přestavbu objednal, opatu Jindřichu Snopkovi bylo sedmdesát. Velký věkový rozdíl, ale asi si rozuměli. Z dialogu mezi těma dvěma, mezi mladíkem a starcem, vzešel zrekonstruovaný chrám, který založil Santiniho slávu. A ještě něco: styk s vlivnými cisterciáky mu otevřel dveře k dalším silným řádům a usnadnil mu i cestu k vysoké zemské šlechtě. Stavba v Sedlci pořád ještě běžela, stále nebyla dokončená a už se ozývaly benediktinky v Panenských Břežanech, a na adresu architekta Santiniho Aichla dorazil i dopis ze Ždáru nad Sázavou a taky z Plasů a z Kladrub. Byla to závratně krátká doba, kdy se Jan Blažej stal bez konkurenčně nejoblíbenějším architektem církevních i světských stavebníků. Museli mít k tomu mladému muži bezmeznou důvěru... Měli, a vyjadřovali ji nejenom slovy uznání, nýbrž i penězi. Příklad: přestavba klášterního kostela v Kladrubech obnášela sto padesát tisíc zlatých. To byla cena jednoho velkého panství. „Kromě sedleckého opata Jindřicha Snopka přivedl osud Santinimu do cesty přinejmenším ještě další dva vzdělané a pozoruhodně velkorysé muže: plaského opata Eugenia Tyttla, a především žďárského opata Václava Vejmluvu, se kterým se setkal už v roce 1706. nad přestavbou klášterního chrámu. Vejmluva zůstal největším Santiniho zákazníkem a mecenášem – díky jejich celoživotní spolupráci se Žďár nad Sázavou stal centrem i vrcholem architektova díla.“

Asi bychom měli setrval přece jenom nějakou delší chvilku než u jiných – u řádu cisterciáků. Bez nich by jméno Santini bylo zřejmě nic neříkajícím pojmem... Jejich kláštery se začaly objevovat v Evropě od konce 11. století. Nový řád zavazoval své příslušníky řeholním slibem k velkém odříkání a tvrdé práci. Vůbec první jejich klášter vznikl ve východní Francii v burgundské obci Citeaux. (Latinsky se jí říkalo Cistercium.) Už v polovině 12. století byly zakládány podobné kláštery i v Čechách – mezi prvními v Sedlci u Kutné Hory a na Zelené hoře u Nepomuku. Mezi všemi našimi cisterciáckými kláštery vynikl brzy jeden na českomoravském pomezí, kam se uchýlili mniši po požáru Nepomuku. Svůj původní domov si připomínali alespoň ve jméně – Zelená hora. Začátkem 17. století bylo zelenohorské opatství spojeno s olomouckým, a nedaleká osada Žďár, ležící nad řekou Sázavou, byla arcibiskupem František z Dietrichštejna povýšena na město. A Žďár i s okolím už čekala jenom světlá budoucnost... Bohužel spíš ohnivá než světlá. Poprvé vyhořel klášter za husitských válek, podruhé koncem 17. století. A právě v této době se na scéně objevuje mladý novic Václav Vejmluva. Kromě liturgie se náramně zajímá o architekturu a o umění vůbec, taky historie ho baví, a má na mysli jenom jedno jediné – jak zanedbaný klášter zvelebit.

Příležitost se mu naskytne, když je vysvěcen na kněze a poté zvolen rovnou žďárským opatem. Nejprve zbavuje klášter dluhů (to je dobrá metoda, použitelná i dnes), a hned nato se pouští do obnovy budov poničených požáry. Kdy přesně učinil rozhodnutí pozvat do Žďáru Santiniho, to nevíme, ale rozhodnutí to bylo nad jiné šťastné. Opat a architekt pak spolupracovali celých dvacet let, až do Santiniho smrti v roce 1723, a na Zelené hoře (té u Žďáru) vzniklo díky tomu dílo, které nemá ve světě obdoby. „Brzy potom, co beatifikační komise nalezla v dubnu roku 1719. v pražské katedrále svatého Víta v hrobě Jana Nepomuckého domnělý neporušený jazyk, rozhoduje opat Vejmluva zahájit práce na stavbě svatostánku na Zelené hoře. Po dokončení se má stát prvním místem zasvěceným právě mučedníku Janovi. Kostel ve tvaru hvězdy prý vnukl Vejmluvovi ve snu sám Jan Nepomucký. Umělecké ztvárnění opat přenechal Santinimu, a ten zúročuje své dosavadní zkušenosti a předkládá Vejmluvovi plány zcela mimořádné stavby.“

Zelená hora je mystická stavba. Vyjadřují to i čísla: Vlastní svatyni obklopují ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, která je ve vazbě s kostelem. Uvnitř kostela i vně se neustále objevuje číslo 5: Pět oltářních výklenků, dvakrát 5 kaplí kolem centrálního prostoru uvnitř kostela, 5 bran, 5 pětibokých kaplí začleněných do ambitu. To všechno má připomínat 5 hvězd ve svatozáři svatého Jana Nepomuckého a také pět ran ukřižovaného Ježíše Krista, jakož i také pět písmen v latinském slově tacui – mlčel jsem. Navíc číslem 5 připomíná i blížící se 500. výročí založení kláštera. Násobkem pěti, desítkou, se zase zdůrazňuje deset božích přikázání. I výzdoba hlavního oltáře vychází z čísla 5 (doplněná je o trojku, neboť Jan zemřel ve věku 53 let). „Santiniho Zelená Hora znamená nejdramatičtější utkání stylových principů, o jejichž spojení zápasil ve svých předchozích stavbách,“ napsal historik umění Zdeněk Kalista, a jeho kolega Mojmír Horyna dodává: „Není to ani baroko, ani gotika. Santini tu skvěle předvedl, že vykročil mimo hranice slohu své doby a člověka znovu a znovu fascinuje, jak abstraktními, nehmotnými prostředky – světlem – uměl vytvořit dokonalý tvar.“

K velkým barokně gotickým rekonstrukcím klášterních kostelů přibyl na začátku 18. století ještě konventní chrám v Želivu. Znaky barokní gotiky vtiskl Santini dalším farním a poutním kostelům na českém i moravském venkově – k nejkrásnějším patří Křtiny u Brna, v nichž poutní kostel Narození Panny Marie ovládá průhled celým údolím. Santiniho najdeme i v Mariánském Týnci, v Rajhradě, ve Zvoli, podepsaný je i pod zámkem Karlovou Korunou v Chlumci nad Cidlinou, na svém kontě má zámek v Rychnově nad Kněžnou a několik pražských a hradeckých paláců. Zelená Hora tvoří s egyptskými pyramidami, indonéskými chrámy, rakouským Salcburkem, peruánskou Macchu Picchu nebo Velkým kaňonem na řece Colorado ve Spojených státech na první pohled nesourodou kolekci. Na první pohled a pouze do doby, než zjistíme, že všechny tyto poklady jsou zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO.

7. prosince 1723 zastihla Jana Blažeje Santiniho Aichla náhlá smrt. Náhlá, a příliš časná. Nebylo mu ještě ani sedmačtyřicet let. Profesor Mojmír Horyna napsal: „Santiniho Zelená Hora je báseň... zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související