V půlnočním vlaku s jelením čmuchem

A objevil toho mnohem víc. Třeba tajemství nepraného šátku Michala Tučného nebo to, že titulní obrat písně Boty z kůže toulavejch psů není jen výplod textařovy fantazie...

Jak vznikl nápad na desku coververzí písní Michala Tučného?

Úplně spontánně. Loni měl proběhnout koncert na Tučného počest v Lucerně, ale nakonec byl zrušen. Měla tam zpívat i Kateřina Marie Tichá, která s námi pravidelně hostuje a patří k členům toho našeho jeleního stáda. Bylo jí to líto a nám taky, protože Stodola Michala Tučného byla první velká akce, na které jsme si s Jelenem před nějakými pěti šesti lety zahráli. Od té doby se známe s Míšou Tučnou, dcerou Michala Tučného. A tak jsme si řekli, že by bylo super, kdybychom jejího tátu mohli připomenout aspoň na našem loňském podzimním turné. Zavolali jsme Míše, jestli by do toho šla s námi jako host a ona souhlasila. Tak se to celé rozjelo.

Jaký byl v té době váš vztah k Michalu Tučnému?

Znám jeho písničky odmalička, protože mezi deskami mých rodičů byly i ty jeho. Táta měl country rád, takže jsem měl Tučného v podvědomí, jeho písně patřily mezi muziku, na které jsem vyrůstal. Zjistil jsem ale, že nová generace, lidi od pětadvaceti níž, to už takhle nemá, pokud zrovna nejde o muzikanty, kteří si chodí zahrát do hospody, kde Tučného písničky pořád znějí. A tak jsme naše koncerty brali i jako příležitost představit ty písně mladším posluchačům.

Na československou populární hudbu osmdesátých let se moje generace dívala s mírným despektem. Po letech se ale k písním Pavla Bobka, Petra Spáleného nebo Michala Tučného vracíme. V čem byla podle vás síla těchto osobností?

V době, kdy jsme si svobody moc neužili, sem dokázali dostat písničky amerických muzikantů. Byl to závan svobody, možnost dostat se k věcem, ke kterým se člověk normálně nedostal. Michal byl obrovský umělec, ale byl nešťastnej z toho, že je zaškatulkován jako country zpěvák. Měl rád muziku z různých stylových koutů, jeho oblíbencem byl třeba Willie Nelson, což je stejný případ jako on - všichni ho řadí do country, ale on měl obrovský přesah, od reggae po jazz. A samozřejmě tu ještě bylo obrovský Michalovo charisma, které se těžko specifikuje. Tím, že nedbal na hudební škatulky, byl jeho projev natolik osobitý, že dokázal lidi strhnout.

Zásadní kvalitou jeho písniček byly texty, vesměs od Zdeňka Rytíře. Jak se vám zpívají texty člověka, který platí za jednoho z nejlepších textařů, jaké česká populární hudba měla?

Měl jsem Michala zažitého z dětství, kdy zněl z rádií, ale jeho písničky jsem jako kluk nikdy nevnímal do hloubky. Až když jsem se kjeho tvorbě po letech vrátil a začal se učit jeho texty, překvapilo mě, že některé jeho písničky jsou díky Rytířovým textům vlastně hotová existenciální dramata. Zpívají se mi krásně a pro mě jako pro člověka, který sám píše texty, je to velká škola. Rytířovy texty neobsahují žádné vycpávky, vlastně jsou to umělecká díla sama o sobě.

Podle čeho jste na desku Půlnoční vlak vybírali písně, které podrobíte coververzím? A do jaké míry do toho mluvila Michalova rodina?

Moc jsme neřešili, které z těch písniček byly hity, šli jsme vyloženě po tom, co nám sedí. Album sice vznikalo ve spolupráci s rodinou Michala Tučného, ale hned na začátku nám paní Marta, manželka Michala, řekla: „Udělejte si to, kluci, po svém a vůbec se toho nebojte. Michal by to udělal taky tak.“ I dcera Míša byla u všeho od začátku, zpívá ve spoustě písniček, má tam taky jednu sólo skladbu. Celé natáčení probíhalo v harmonii, neměli jsme tendenci ty písničky bourat, dělat z nich něco jiného. Na jednu stranu jsme nechtěli stoprocentní coververze, šlo nám o to, aby byl z desky cítit náš přístup, jak říká dcera našeho producenta, „jelení čmuch“, ale zároveň jsme usilovali o to, aby z písniček nezmizelo to, co je na nich krásný, co je definuje. Takže - s citem, byť svérázně.

Jindra Polák a Michaela Tučná|foto: Petr Klapper

Mezi písněmi na albu Půlnoční vlak Michala Tučného je i skladba Nashville, nevydané dílko Tučného a textaře Zdeňka Rytíře, které jste dopsal. Jak jste na píseň přišli a co jí chybělo?

Díky rodině Michala Tučného jsem měli příležitost nakouknout trošku pod pokličku jeho tvorby, prohlédli jsme si spoustu artefaktů, včetně Michalových osobních věcí. Měli jsme třeba k dispozici dvě krabice z Michalovy pozůstalosti, kde byla muzika, co poslouchal, jeho oblíbení interpreti, ale taky záznamy koncertů, které používal jako studijní materiál. A taky demáče, fragmenty různých věcí - mezi nimi i refrén a sloka písničky Nashville. Dostalo nás to „Nashville, ó Nashville, každý prkno toho pódia nám říká, že tu včera Johnny Cash byl“... Ale bylo zapotřebí dopsat část textu. Říkal jsem si, jestli se do toho vůbec můžu pustit, ale Marta mě uklidnila, ať jdu do toho, že by Michal byl rád. Tak jsem tu písničku dodělal, snad vyšla docela hezky.

Fragmentů písní Michala Tučného tedy existuje víc?

V jeho archivu jsou určitě další kousky písní, my slyšeli jen to, co jsme naši v těch bednách. A z toho nám píseň Nashville přišla jako nejhotovější věc, nejvhodnější k tomu, dokončit ji.

Grafika desky je vaše dílo, na obalu je ale obrázek docela jiného autora. Jak jste přišel na malbu maminky herce Hynka Čermáka?

Ten obraz jsme poprvé viděli loni v Hošticích, v Michalově zkušebně. Ptali jsme se, co to je zač, a ukázalo se, že rodina Čermákových se dlouhodobě kamarádí s Michalovou rodinou a ten obraz že malovala Hynkova maminka. Říkali jsme si, co víc vystihuje atmosféru toho, co pro nás Michal znamená, než tenhle obraz - a nepřišli jsme na nic. S maminkou Hynka Čermáka jsme se sice nepotkali, ale měli jsme od ní posvěcený, že můžeme obrázek použít. A taky jsme se díky tomu dostali k Hynkovi, který nám na desku namluvil intro k písni Pověste ho vejš. Vždycky, když to slyším, tak mi běhá mráz po zádech. On má fakt neuvěřitelnej hlas.

Prý jste spolu kdysi pracovali v divadle?

To je další uzavřenej kruh. Na civilce jsem dělal kulisáka v Divadle v Celetné, kde Hynek tehdy hrál. Už tehdy to byl známý herec, ale je fakt, jeho hvězda je dneska úplně jinde.

Michal Tučný byl obklopen ženami - s manželkou Martou měl dcery Gábinu a Míšu. Ovlivnil ten ženský fenomén nějak to, co Tučný zpíval, jak žil?

Každého muzikanta ovlivňují lidi, kteří ho obklopují. Marta byla, myslím, Michalova velká múza. Jeho vnímám jako chlapa s velkým srdcem - a tátu. Byl pořád na šňůře, a když vidím zpětně, jak ho jeho děti vnímaly a jak ho pořád milujou, tak je to pro mě důležité. Taky mám devítiletou dceru a hodně prožívám, že jsem pořád pryč. Přemýšlím, co o mně bude jednou dcera říkat, jestli jí dávám dost. Lidská stránka projektu Půlnoční vlak Michala Tučného je pro nás stejně inspirující jako ta hudební.

Mluvil jste o tom, že od Tučného rodiny dostala kapela Jelen spoustu Michalových předmětů nejrůznějšího druhu - pro inspiraci. Máte k některé z těch věcí zvláštní vztah?

Dostal jsem od Míši Tučné šátek, původně z merchandisingu Willieho Nelsona, ale patřil Michalovi. Je politej Michalovým pivem - a nepranej! Mám v plánu ho zarámovat a dát si ho doma na zeď. Ale dostali jsme se k víc věcem. V bookletu jsem třeba jako podtisk použil americkou vlajku, kterou Michalovi přivezla Anka Chřestýš. Je na ní podepsána spousta amerických country hvězd, které měl rád -Willie Nelson, Bill Monroe, Bobby Bare a další. Měli jsme taky možnost půjčit si na nahrávání Michalovo banjo, nahlédnout do Michalových deníků.

Co si zaznamenával?

Třeba poznámky k turné. Známkoval publikum, od jedničky do pětky, k tomu si psal postřehy typu „Tady jsme se vydali do mrtě“ nebo „Dneska jsme je roznesli na kopytech!“. Hodnotí taky, kde dostali dobrý jídlo, jak probíhala cesta na koncert, co se stalo v dodávce. Jako muzikanti jsme si říkali, že s léty se mění jen kulisy. Už nejezdíme dvanáctsettrojkou, ale jinak je to pořád stejný. A ještě něco jsem zjistil.

Jsem v očekávání!

Jedna z Michalových písniček se jmenuje Boty z kůže toulavejch psů. Vždycky mi to přišlo jako skvělej rým a říkal jsem si, jakou měl ten Rytíř fantazii: boty z kůže toulavejch psů! No a pak jsme se od Zdeňkovy ženy dozvěděli, že ty titulní boty z kůže toulavých psů opravdu existují, ušil mu je tatínek, když byl Zdeněk malej.

Michal Tučný umřel strašně brzy, dožil se jen osmačtyřiceti. Jak by se podle vás odvíjel jeho muzikantský příběh, kdyby mu bylo dopřáno žít třeba o dvacet let déle?

Těžko říct. Mě ale na jeho kariéře od začátku fascinuje to, že zatímco většina muzikantů se při troše štěstí dostane časem tam, kde si řekne, to je ono, on tenhle proces v průběhu relativně krátké kariéry stihnul několikrát. Začínal s Greenhorny - a byl hvězda. Pak přišli Fešáci, další obrovské úspěchy a písničky, které žijou dodneška. Do třetice dal se Zdeňkem Rytířem dohromady vytoužené Tučňáky -a přišly ještě větší hity. Když jsme se o tom, na co se ptáte, bavili s Martou Tučnou, řekla mi něco, co mě potěšilo. Do konce života měl prý Michal sen, že jednou postaví kapelu z mladých kluků, a ona má dojem, že jsme mu to vlastně posmrtně splnili.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.