Svoboda na hranici. S Vltavou po krkonošské disidentské stezce
I letos v létě je možné se vypravit na Výlety s Vltavou. Ty od 5. července nabídnou procházku po disidentské stezce.
„Disidentská stezka“ v krkonošské Malé Úpě spojuje místa pohraničních setkávání signatářů Charty 77, členů polské Solidarity a významných občanských iniciativ – polského Výboru na obranu dělníků (KOR) a českého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Schůzky na zelené hranici měly vypadat jako náhodná turistická setkání, nicméně právě zde se začal uskutečňovat společný sen o svobodě.
V lednu roku 1978 podruhé zavřeli Václava Havla a na Hrádeček za paní Olgou přijela signatářka Charty 77 Anna Šabatová. A právě ona dostala nad turistickou mapou Krkonoš nápad sejít se s polskými disidenty zcela legálně na hraniční Cestě česko-polského přátelství. Na první setkání u někdejší Obří boudy vzpomíná Jacek Kuroń: „Ty tam byly všechny ty tajné i veřejné bezpečnosti, konfidenti… Sedíme u stolu, na kterém máme rum, salám, sýr, chléb – všechno z bezedného batohu Václava Havla –, nad námi šumí jedle a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana. Jako by se v tom okamžiku začal uskutečňovat společný sen, že se z otroctví dostaneme pomocí přátelství.“
Co se svět dozvěděl z Krkonoš
Na schůzce vznikl plán společného prohlášení i vydání samizdatového sborníku, jehož úvodní esej – proslulou Moc bezmocných – napsal Václav Havel. Společná deklarace vyšla v srpnu 1978 k výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy a stala se událostí, jaká neměla v dějinách komunistických států obdoby. Svět se z Krkonoš dozvěděl, že opozice v totalitních zemích nejen existuje, ale je schopna i spolupráce.
Ve Výletech s Vltavou projdeme v týdnu od 5. července pět zastavení „disidentské stezky“ a setkáme se nejen s jedinečnou horskou přírodou, dávnou i nedávnou historií a s vyprávěním autorů stezky, ale především se vzácně dochovanými vzpomínkami osobností Solidarity a Charty 77.
Nejvyšším bodem katastru Malé Úpy je Sněžka. Cesta „po žluté“ z Malé Úpy na Sněžku patří k nejpohodlnějším a bouda Jelenka zhruba v polovině trasy je oblíbenou zastávkou. Vystavět ji nechal hrabě Jaromír Černín-Morzin jako loveckou chatu a pojmenoval po své babičce Bouda u Emmina pramene. Autorkou panelů jednotlivých zastavení „disidentské stezky“ Svoboda na hranici je Pavlína Teichmanová. Se schůzkami a s jejich účastníky seznamuje barevnými, snadno srozumitelnými komiksy. Soví sedlo nedaleko Jelenky bylo vhodným místem nejen k setkávání, ale zejména k předávání různých materiálů a tiskovin – z polské strany je přístupné poměrně prudkou „kozí“ stezkou, ze strany české k němu vede odbočka z cesty na Jelenku. Dodejme, že v prvním zastavení vltavských Výletů se setkáme i s Annou Šabatovou.
Chalupa u Dády
Drahomíra „Dáda“Fajtlová (1927–2020) – majitelka chalupy na maloúpské Černé Vodě s jedinečným zázemím pro schůzky na hranici, bedlivě hlídaná a na čas také zavřená disidentka pracovala přes čtyřicet let jako hotelová provozní. Čestná občanka Malé Úpy, okouzlující dáma a populární organizátorka všech krkonošských setkání signatářů Charty 77 i schůzek Polsko-československé solidarity by byla koncem loňského roku oslavila třiadevadesát. Její neúnavný boj za svobodu a demokracii nedokázalo zlomit ani vězení. Druhé zastavení maloúpských Výletů je plné překvapivých svědectví o nevšedních lidech a událostech i vyprávění o zajímavostech a krásách krajiny u hranic.
Z jedné z nejkrásnějších lučních enkláv Rotterových bud je jedinečný výhled na krkonošský hlavní hřeben a „maloúpské tisícovky“ – Sněžku, Svorovou, Růžovou, Jelení i Kraví horu a Haidu. V roce 1771 tu stály tři boudy, o sedmdesát let později už všech šest. Pastva dobytka a senaření tu byly hlavní obživou. Osada Rennerovy boudy – to jsou především dobře obhospodařované louky se vzácnými hořečky i dalšími cennými druhy horské flóry. Naše zastavení na Rennerovkách je v návaznosti na další z panelů „disidentské stezky“ prostoupeno vyprávěním Václava Havla.
Centrum Malé Úpy s kostelíkem svatých Petra a Pavla je chloubou místních obyvatel. Stavbu prvního, dřevěného kostela povolil v roce 1779 císař Josef II., kterého na horské cestě Malou Úpou provázel slavný generál Laudon, a stavba byla hotova roku 1791. Kostelík pozdně barokní, zděný a dřevěný jen zčásti, je z roku 1807 a najdeme ho i ve znaku Malé Úpy spolu s modrým pruhem říčky, Sněžkou a zkříženými sekerami. Ty připomínají, že prvními zdejšími osadníky byli dřevaři a stavitelé klauz – přehrad pro plavení dřeva. Přišli z Tyrolska, Korutan a Štýrska roku 1566 – letos je tedy Malé Úpě 455 let a kostelu rovných dvě stě třicet let. V dalším zastavení na stezce ke Svobodě na hranici se dozvíme o tom, jak se chodilo od Fajtlových na česko-polské schůzky do hor, jak na Malé Úpě demonstrovali v roce 1989 – a setkáme se i se současným biskupem pražským Václavem Malým.
Zvednutá závora
Pomezní Boudy – místo s pohnutou historií – je posledním zastavením našeho putování „disidentskou stezkou“. Celnice tu od roku 1841 sídlila patnáct let ve staré Pomezní boudě, poté se přestěhovala do stavení, které nechal přímo při hranici postavit hrabě Aichelburg a c. k. celnímu a finančnímu úřadu ho pronajal. Z Karpacze se sem přestěhovala i pruská celnice, ale oba úřady tu zůstaly jen do prusko-rakouské války 1866. Novou celnici vybudovali Němci v roce 1923 a o rok později tu byl otevřen i přechod pro automobily. Roky 1938 a 1945 přinesly násilí na obou stranách, po válce pak zůstala hranice uzavřena až do roku 1961. Nová česko-polská celnice vznikla na Pomezních Boudách o dva roky později. Za výjimečného stavu vyhlášeného v roce 1981 ve snaze potlačit hnutí Solidarita polská vláda hranice uzavřela. Teprve po deseti letech závoru osobně zvedl a přechod znovu otevřel prezident Václav Havel...
Související
-
Čeští a polští disidenti na hranicích popíjeli rum a diskutovali, jak svrhnout společného tyrana
Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let okno na Západ.
