Po Palachovi přišel Šanson
,,Mí dávní přátelé..." Tak začíná jeden francouzský šanson s českým textem Iva Štuky, který jsme mohli slýchat z koncertních pódií a svého času také ze záznamu šansonových koncertů vysílaných Českým rozhlasem. Letos v únoru je to přesně padesát let, co poprvé předstoupili před publikum ,,mí dávní přátelé", novináři a umělci ze sdružení Šanson - věc veřejná.
Stalo se to měsíc po Palachově činu a mezi „šansoniéry" patřila během těch let řada osobností spjatých s rozhlasem, například Jan Petránek.
Kdy jsem se s vámi, mí přátelé, vlastně poprvé setkal? Odpovědí by byl nejspíš rok 1991. Tehdy, ještě jako student herecké konzervatoře, jsem se jednoho večera mezi vámi zjevil na pódiu. S trochou přesvědčování a ujišťování, ze se vše zdaří, mne mezi vás přivedla Alena Havlíčková. Tehdy ona a Rudolf Pellar zasvěcovali studenty konzervatoře do tajů interpretace šansonu.
Díky vám jsem se toho večera ocitl uprostřed laskavé a velmi početné rodiny. Vnímavé publikum, které naplnilo sál, dychtivě poslouchalo každý verš vašich písní a básniček, každý přednesený text a nadšeným potleskem odměňovalo každého, kdo před nimi vystoupil, ať to byl Rudolf Pellar, Milan Jíra, který všechny doprovázel na klavír a sem tam si i něco zazpíval, básník Ivo Štuka, s cituplným přednesem básní Libuše Švormová a hlavně neustále usměvavý a vstřícnou energií nabitý Honza Petránek. Nesmím ovšem zapomenout ani na noblesní dámu, která nikdy neměla daleko k legraci, ba ani k předvedení pružnosti svého těla - Ljubu Hermanovou. Tehdy jsem s roztřesenými koleny zazpíval jednu či dvě písně a netušil, že to nebude dlouho trvat a přiberete mě do party k pravidelnému koncertování.
Teď bych ale spíš měl uvést „k pravidelnému setkávání". Tak totiž Milan Jíra ony komponované pořady neoblomně nazýval. Jaké datum mělo první setkání s vámi, už si nepamatuji, ale místo a atmosféra v něm se mi nevymaže z paměti nikdy. Byla to Janáčkova síň pražské Umělecké Besedy. Netušil jsem, že jde o místo doslova ikonické, ani to, jak dlouhou pouť už máte za sebou. Dlouhou a trnitou!
Písničky pod vobraz
Začala v únoru 1969. Normalizační dusno se už pomalu vkrádalo do všech částí společnosti, lidé však ještě měli v živé paměti Palachovu pochodeň. Vnímaví věděli, že je třeba něco dělat. Nenechat se stáhnout do propasti otupělého přikyvování lži. A tehdy, měsíc po Palachovu činu, jste se dali dohromady: Milan Jíra, Alena Havlíčková, Rudolf Pellar, Jaroslav Jakoubek a přizvali jste k sobě ještě novináře Miloslava Pátka, kterého brzy vystřídal Jan Petránek.
Čím mohli umělci a novináři pomoci bránit lidské hodnoty před jejich zadupáním do země? Odpověď byla nasnadě: písněmi a texty! Povedlo se. Tehdy jste se všichni sešli v Alšově síni Umělecké besedy. V malém výstavním prostoru, kde sice byl klavír, ale skoro žádná židle. Na zdech pokojně visely obrazy, ale ve vzduchu se chvělo cosi vzrušivého. Cítili to i diváci, a tak nevadilo, že se sedělo na zemi.
Název komponovaných pořadů, které se od toho večera začaly množit, vtipně vyšel z nezvyklého spojení uměleckého vystoupení a výstavní síně: „Písničky pod vobraz". Záhy se toto „výstavní" setkávání stalo mezi lidmi pojmem. Oznámení kdo, kdy a kde se šířilo hlavně tou nejobyčejnější cestou -od ucha k uchu, ale o to byly pořady lákavější.
Po Palachově činu
Doba ale vlastnímu názoru na dění okolo nepřála, lépe řečeno, určití lidé si jej nepřáli. Měli ale moc. Když úspěch pořadu dosáhl toho, že se koncerty s velkým počtem diváků musely přesunout v Umělecké besedě o patro níž do velkého sálu Janáčkovy síně, začala zvláštní hra. Prý to bylo v roce 1972 po „setkání", které připomnělo Palachovu oběť. Nehodilo se do doby, která doslova šedla normalizačním dusnem. Pořad potřeboval provozovatele. Ti ale nepotřebovali problémy. A tak začala dlouhá pouť od jednoho místa k druhému. Vždy nanovo.
Pod různými důvody vám bylo znemožněno účinkovat tu a onde. Toho se ale Alena Havlíčková a Milan Jíra jako hlavní tahouni skupiny nezalekli. Pomáhali i další přátelé a někdy i diváci! Jednou bylo možné slyšet tyto „písničky vo něčom", jak říkal šansonům Jaroslav Jakoubek, třeba v zasedací síni smíchovského pivovaru, jindy zase v přednáškovém sále nemocnice v Krči, v sále restaurace v Riegrových sadech, ve smíchovském klubu Futurum, v menším sále na Zofíně, ve Sladkovského sále Obecního domu, ale i v loutkovém divadle Sluníčko, v Malostranské besedě a v osmdesátých letech v Divadle hudby.
Málokdy se vědělo, kde příště budete hrát. To ale nevadilo, informace o tom, kde to bude, se mezi diváky, z nichž se stala velká rodina, šířily telefonicky rychlostí blesku. Honza Petránek celé to úspěšné koncertování s neustálou nepřízní osudu, avšak s nevídanou diváckou podporou popsal v jedné své povídce, v níž obecenstvo stíhá svůj cirkus. Kuriózní podívaná se ale děla spíš mimo „cirkusácký stan". Jednou dokonce stály v povzdálí sálku, kde měl proběhnout koncert, policejní antony. Ohroženi zákrokem „pořádkového sboru" byli nejen účinkující, ale i diváci, odvážná to součást všech koncertů. Tehdy situaci, kdy se do budovy vehnali zástupci VB s úmyslem zhatit koncertování, zachránila Ljuba Hermanová. Svým šarmem a jistě i slávou (kdo by tehdy neznal Ljubu?!) odvrátila zásah policejního orgánu. Antony odjely.
V šatně se Seifertem
Stěhování bylo opravdu hodně, ale také skvělých zážitků z písní a textů. Vždyť se mezi autory i účinkujícími během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století našlo tolik nadaných lidí! Například Jaroslav Vedral, vynikající textař a fejetonista, který navíc zariskoval ztrátu zaměstnání, když se snažil uspořádat šansonové setkání na Zbraslavi. Nebo na začátku sedmdesátých let vynikající prozaik, scenárista a překladatel, mimo jiné i spoluzakladatel klubu K 231, Vilém Hejl. Ostatně se skvělými komentáři kromě Honzy Petránka přicházeli i Jiří Ruml, Jiří Kantůrek a Luboš Dobrovský. Vtipně, věrně svému naturelu, přispívali kromě dalších také Karel Trinkiewitz a esejista Gabriel Laub, jehož aforismy vždy trefily do černého. O pravidelné publicistické příspěvky tak nikdy nebyla nouze. Jednou se objevil mezi diváky dokonce 1 Jaroslav Seifert, který o přestávce potěšil účinkující návštěvou v šatně.
Když se nakonec zdařilo dohlížitelům ze „setkání" pod různými zákazy a záminkami vyhnat z pódia novináře, žezlo převzali věrní souputníci Thespidovy káry - výborné herečky a herci. Libuše Švormová, Jiřina Jirásková, Jiřina Štěpničková, Gabriela Vránová, Ilja Racek, Petr Haničinec, Josef Kemr, Otakar Brousek, Jiří Němeček, Miloš Nedbal, Dalimil Klapka, Milan Friedl a mnozí další. Přibyli i mladí divadelníci, například duo Jan Kanyza a Petr Pospíchal. Jiskřivou nápaditostí okouzlily obecenstvo i další velké talenty, třeba bratři Ebenové a Přemysl Rut.
Každé „setkání" s diváky bylo jiné, vždy šlo o premiéru. Hrbolaté možnosti pořádání koncertů a dráždivost obsahu si leckdy vynutily měnit jejich názvy, a tak se místo na „podvobrazové písničky" šlo na Písně a písničky či Píseň pro můj hlas, pak okolnosti změnily název pořadu ještě víc, například na Patřím k tobě, Živá voda, Variace, Kantoři a študáci nebo Malej lidskej song. Vznikly i zájezdové pořady Písničky od Karlova mostu a Blázni z povolání. Ovšem neměli bychom zapomenout ani na tři unikátní šansonové parníky.
Porevoluční songy
Rok za rokem se každým koncertováním před diváky slavilo vítězství nad hloupostí a zákeřností lidské malosti. Jeden rok byl ale jiný -1989. Změnil mnohé. Kultura tehdy sice pomohla sesadit z trůnu papaláše memorující komunistické poučky, sama na to ale hrubě doplatila. Ze sálů se vytratili diváci a posluchači. I v tom jste ale byli jiní, mí šansonoví přátelé. Vás věrné obecenstvo neopustilo. Stále jste měli pro koho zpívat, komu vyprávět, s kým sdílet krásu i obtížnost lidského života. A dokonce jste se mohli vrátit na místo, kde jste začínali, do Janáčkovy síně Umělecké besedy.
Tam jsme se před lety setkali. Z pořadu jménem Šanson 90 se stal Šanson, věc veřejná a záhy jsme se znovu stěhovali, nejdřív do Pálffyho paláce a pak do koncertního sálu Konzervatoře Jana Deyla, kde se pod hlavičkou AHUV koncertuje dodnes. Milan Jíra navíc rozšířil působení šansonů na Chodovskou tvrz. Bylo úžasné s vámi zpívat a na pódiu slýchat famózní překlady francouzských šansonů třeba od Iva Štuky, který pokaždé překvapil i novou básničkou. Jak záživné bylo sledovat Rudlu Pellara! S každým šansonem si obdivuhodně poradil. Ne, že jej zazpíval, on jej doslova ztvárnil! Jak nápadité byly vynikající doprovody a hudební úvody Milana Jíry i jeho chytré průvodní slovo. Jak příjemné bylo zaposlouchat se do hlasu Aleny Havlíčkové, slyšet verše, vtipné povídky a monology v podání Libuše Švormové a Ilji Racka a vždy čerstvé a neobyčejně lidsky podané komentáře Jana Petránka. A těch hostů večera, které jsme na jevišti přivítali! Za všechny zmíním alespoň neuvěřitelně vitální hvězdu světových operních pódií Soňu Červenou, která přednesla několik písní svého otce Jiřího Červeného.
Každý rok přibývaly zážitky, ale i léta, a bohužel jste se postupně vytráceli z pódia. Nejdřív odešel Jan Faltýnek, pak Ljuba Hermanová a časem i Alena Havlíčková. Přišlo ale i zpestření večerů francouzskými šansony Marty Balejové v jejím osobitém podání a překladech a zazářil také esprit mladé hvězdy karlínského divadla Terezy Duchkové. Avšak ztráty se množily. Odešel Ivo Štuka a nakonec Rudla Pellar, Milan Jíra a Ilja Racek. Předtím ale pánové ještě stačili uvést na pódium Janu Rychterovou, u jejíchž písniček vždy ožili.
Petránek na telefonu
Neúnavně ožíval do loňského listopadu po všech karambolech se zdravím i Jan Petránek. Dokonce když už nemohl z bytu, promlouval ke svému šansonovému publiku alespoň prostřednictvím telefonního spojení.
„Mí dávní přátelé", bylo to krásné čtvrtstoletí s vámi. Myslím, že totéž by řekli i diváci. A vlastně i posluchači Českého rozhlasu, když vás zaslechli ve vysílání. Vzpomínání na padesátileté narozeniny Šansonu uzavřu trochu pozměněným textem Jakoubkovy písně, s kterou jsme se na koncertech loučili s publikem: „My jsme jen plebs, a to, co máte na kontě, to, věřte, přátelé, se nikdy neztratí!"
