Kamenný pastýř, Baba, Zkamenělec… Procházka krajinou českých menhirů

Vypravíme-li do specifického světa českých menhirů – specifického ve smyslu krajinném, dějinném i geologickém, vrátíme se do dob, v nichž krajina byla pro člověka životním faktorem snad ještě důležitějším než sama příroda. Ta jej zajisté obklopovala, ohrožovala i živila, vztah k ní byl bezprostřední, zároveň obranný i obživný, řekli bychom pragmatický. Zatímco krajina mu byla pravým domovem ve smyslu sebezáchovné orientace, praktické topografie, mapy jistoty ve světě natolik nejistém, že představit si tolik nejistoty v lidském životě dnes asi nejsme schopni. Autor těchto řádek navštívil necelou dvacítku českých menhirů vícekrát za život, u mnohých z nich přespal, aby alespoň něco z té nejistoty – pramenící z nočního osamění v čase a prostoru – prožil a procítil. A to léta předtím, než se putování za našimi megality stalo módou svého druhu, jež našla výraz v současné „keltománii“.

Zakletý mnich stojí u polní cesty severně od Drahomyšle|foto:Jaroslav Vanča

Polidštěné kameny

K jejich přitažlivosti stačí samotný fakt, že byly vztyčeny v esteticky zvláštně působivé, rovinaté, ale náhorními plošinami a vodními toky zároveň i podivuhodně rozčleněné krajině Slánska a Poohří, na místech, kde jejich znepokojivá vertikálnost svědčí o kultovní podmíněnosti, estetické účelnosti, tedy i psychologicky nutkavé potřebě jejich stavitelů. S největší pravděpodobností jimi byli naši předchůdci v prostoru Čech, dodnes v mnohém záhadní (neboť literárně neproduktivní, přitom však velmi senzitivní, k lidské duši i okolnímu světu vnímaví) Keltové. Romantický potenciál, skrytý v menhirech, je tak dán jak jejich nejasnou a zneklidňující funkcí, tak namnoze „lidským měřítkem“ – u mnohých z nich si v různé míře uvědomíme jejich tvaroslovnou příbuznost s lidskou postavou. A právě několik takto „polidštěných“ menhirů jsem k tomuto putování vybral.
To samozřejmě platí pro nejznámějšího z nich – Kamenného pastýře, stojícího kilometr severozápadním směrem od obce Klobuky na Slánsku. Jde o nejvyšší z našich menhirů, neopracovaný pětitunový pískovcový balvan, vzdorující erozi díky železitému tmelu. Měří tři a půl metru, přičemž sedmdesát centimetrů je zapuštěno v zemi. K jeho vztyčení pravděpodobně došlo v bójském období, leč ani to nevíme přesně. Že se krok za krokem přibližuje ke klobuckému kostelu při každém zazvonění zdejšího zvonu, aby nám tak odpočítával čas ke konci světa, je pověst zajisté půvabná, leč vztahující se k vícero tajemným místům. Ostatně, menhir byl poměrně nedávno opticky zbaven možnosti svobodného pohybu, byv obestavěn jakýmsi palisádovým výběhem. Tato „okrašlovací úprava“ zohyzdila pastýřovo milieu natolik, že od té doby se místu raději vyhýbám. Doufám jen, že příslušné paďoury nenapadne přizdobit okolí i parkovištěm, aby bylo možno kochat se pohledem na projev megalitické kultury přímo z auta.

Zkamenělec je opřen o zeď hřbitova ve vesnici Družec na Kladensku|foto:Jaroslav Vanča

Baba kříže zbavená

Podobné úpravy se naštěstí nedotkly menhiru zvaného Baba, umístěného v sugestivní krajinářské kompozici zhruba čtyři sta metrů severně od Slavětína u Loun, rodiště básníka Konstantina Biebla. Je rovněž nadán značnou mírou antropomorfičnosti, vysoký je bez deseti centimetrů dva metry, jeho váha je odhadována na necelé dvě tuny. Navštívil jsem jej poprvé za podzimního dne, kdy se od nedaleké Ohře valil mlžný, detaily rozostřující příkrov, pokrývající okolní říční nivu a dodávající všemu znejasňující, tedy i tajuplné obrysy. Nikterak nenadsazuji, že ještě na vzdálenost pěti metrů jsem byl v pokušení onu „babí siluetu“ pozdravit. Leč kdyby tomu bylo ještě o pár desetiletí dříve, byl bych v ní keltský památník ani nehledal. Církev, všemi prostředky bojující proti pohanskému uctívání kamenů již od 12. století, použila tento kultovně vztyčený kámen jako sokl pro křesťanský kříž, jejž v šedesátých letech minulého století jakýsi předchůdce dnes neblaze pověstných „zlodějů kovů“ vylomil a zcizil…

Menhir zvaný Baba se tyčí kousek od Slavětína u Loun|foto:Jaroslav Vanča

Vypravěči a geologové

Udělejme si znovu pořádek v předmětu našeho putování. Samo slovo menhir je keltského původu a označuje se jím neopracovaný nebo jen velmi hrubě přitesaný kámen, vztyčený ve volné krajině. Již bible dokládá, že v časech pohanství bylo zvykem vztyčovat kameny jako svědecké či obětní symboly či jako sídlo nadpřirozených sil. Taktéž území jednotlivých kmenů byla vymezena obřadně vztyčovanými mezníky. Kamenná znamení mohla souviset i s místy dobových mysterií – obřadů, které převádějí osobu z profánního do posvátného světa. Reinterpretace v podobě barokních lidových pověstí původní význam a smysl často pozastřela. To je zajisté i případ Zakletého mnicha, mohutného menhiru, stojícího u polní cesty severně od Drahomyšle. Tento zdaleka viditelný, více než dvoutunový plochý balvan křemitého pískovce, takzvaného sluňáku, vyčnívá ze země přes dva metry vysoko – je tedy druhým největším menhirem po Kamenném pastýři.

Některé z menších menhirů pravděpodobně skončily na zahrádkách všelijakých esoteriků či skalničkářů.

Váže se k němu pověst o nešťastné lásce žatecké panny a mladého řeholníka, nad kterým pak převor kláštera pronesl kletbu, jež jej proměnila v kámen. Ta je však nejspíše výtvorem „kalendářové literatury“ 18. století. Zato pověst o mlynáři, jenž kámen zlovolně přemístil do svého mlýna (kde však působil takové škody, že byl raději vrácen na původní místo), je zjevně lidová, týká se totiž s malými obměnami i mnoha jiných objektů v krajině. Takový druh pověstí vznikal zřejmě jako svého druhu ochranné opatření, zabraňující různým nenechavcům ničit to, co jiní vytvořili. Oni nenechavci ostatně působí až podnes. Některé z menších menhirů v této oblasti takto pravděpodobně již skončily na zahrádkách všelijakých esoteriků či skalničkářů.

Právě drahomyšlský kámen se stal objektem archeologicko-historických půtek. V polovině 19. století jej významný geolog Jan Nepomuk Woldřich ve sporu s amatérským archeologem Františkem Olbrichtem určil jako „denudační zbytek“, tedy přirozený výchoz horniny. Vzhledem k jeho šikmému uložení se panu profesorovi ani nedivíme, opravdu poněkud připomíná skalní výchoz, „rostlou skálu“. Pravdu však neměl. Zakletý mnich je opravdu (izolovaným) zbytkem původní horniny, leč jeho vztyčení bylo nepochybně dílem lidské ruky. Odpověď na otázku, kdy se tak stalo, by mohl přinést pouze rozsáhlejší archeologický výzkum…

Menhir nezvykle vsazený do zdi hřbitova ve Skůrách u Velvar|foto:Jaroslav Vanča

Krajina Filly a Sudka

Noc strávená u tohoto menhiru mi před několika lety přinesla prožitek až uhrančivý. Krajinné výjevy, které se divákovi nabízejí se smrákáním, se proměňují s postupující nocí: směrem na sever nad panoramatem rovinatého, mělkého Poohří vyvstává nekonečná potemnělá kontura chmurného krušnohorského hřebene. Zatímco se rozsvěcují světelné drúzy městských aglomerací Chomutova, Mostu a Litvínova, hradba hor poukazuje k formování duší našich předslovanských předchůdců, nejspíše právě Keltů (ale snad i Markomanů a Langobardů), coby přirozená hráz, obranný val tohoto území. Bezpečí, to je snad pravý význam onoho pocitu, jehož zde osamělý poutník nabývá.
Tato extrémně široká panoramata však neokouzlují jenom dnešního pozorovatele. Máme tu totiž pocit venkoncem estetický, že se v nás tyto neobvyklé formáty již vnitřně zabydlely, neboť v okolní krajině s nimi pracoval jeden z největších českých malířů Emil Filla a po něm – či paralelně s ním – srovnatelně vynikající fotograf Josef Sudek. A naopak, otočíte-li se od menhiru směrem k jihovýchodu, spatříte rozsáhlou náhorní plošinu magického Džbánu, v jejíchž rozsáhlých lesích lze i dnes zabloudit. A přitom také nalézt další megalitické památky v podobě záhadných kamenných řad v okolí Kounova a také (to se týká těch méně známých a hůře dostupných) pod Špičákem.

Zkaměnělý slouha stojí v Dolních Chabrech|foto:Jaroslav Vanča

Poutníci v čase

Tak či onak, cesta za dalšími, menšími menhiry nás vede nazpět ke středu Čech, na Kladensko. Zde, ve vesnici jménem Družec, se ještě zastavme u menhiru dosti zvláštního, jménem Zkamenělec. S jeho nalezením nebudete mít potíže, stojí v historickém jádru obce několik metrů od kostela, přistaven ke zdi původního hřbitova. Do této výjimečné polohy byl přemístěn až v roce 1856, původně se kupodivu nacházel přímo před kostelem. Poněkud to odporuje skutečnosti, že se církev snažila všemi prostředky zároveň s pohanským kultem likvidovat i jeho možné připomínky, tedy hlavně menhiry, které bývaly roztlučeny, případně použity do základů vysvěcených staveb. Tak je tomu například s menhirem ze Skůr poblíže Velvar, dva metry dlouhou pískovcovou stélou s rytými obrazci slunce a dvou křížů, zasazenou – a tedy magicky zkrocenou – ve vnější straně zdi zdejšího hřbitova. Snad právě proto, že Zkamenělec svou výškou (180 cm) a tvarem nejvíce ze všech odpovídá rozměrům lidské postavy, byl narativně využit coby varovný příklad viny a trestu, podepřený hned několika lidovými legendami, z nichž ta nejsugestivnější pojednává o sváru dvou bratří, při němž jeden druhého zaklel do kamene. Výčitkami pronásledovaný viník chtěl posléze kámen křesťansky pohřbít, leč kněz to neumožnil, svolil pouze k postavení „zkamenělce“ do rohu hřbitova…

Naše menhiry jsou vesměs takovými „zkamenělci“, postavami či postavičkami rozesetými po povrchu české krajiny.

Na tomto místě jsem nejprve zamýšlel přespat přímo na přilehlém hřbitově, leč vzhledem k jeho umístění uprostřed obce jsem se raději přesunul na vzdušnější, vyvýšený vrchol nedaleké Hory (na rovinatém Kladensku se označením „hora“ mohou pochlubit i topografické kóty s nepatrnou výškou), poblíže pohřebních mohyl dodnes poněkud záhadného lidu ze střední doby bronzové. Tito chovatelé skotu, pastevci, příležitostní kováři a první hutníci zde přebývali již na přelomu 12. století před naším letopočtem a byli jakýmsi předvojem příštího keltského osídlení země. Myslil jsem na tyto naše předchůdce v krajině, vzdálené sousedy v časové vertikále; vždyť leckdy se jejich i naše pohřebiště řízením osudu ocitly na jediném místě. A přišlo mi před usnutím na mysl, že naše menhiry jsou ve své antropomorfičnosti vlastně vesměs takovými „zkamenělci“, postavami či postavičkami rozesetými po povrchu české krajiny. Bizarními kavalkádami figur, ztělesňujících uvažování a touhy dávného světa, poutníky, směřujícími od jihovýchodu na severozápad, za hranice české země, tohoto zvláštního geomorfologického útvaru, připomínajícího kráter po dopadu olbřímího meteoritu. Jako by měly namířeno až kamsi k Bretani a Albionu, tam, kde záhadný lid megalitických kultur zanechal své nejmonumentálnější, nejvelkorysejší, nejzáhadnější památníky. Jakkoli se tento lid nevyjadřoval písmem, zanechal svědectví. A v nočním, archaickém tichu jsem pocítil touhu zařadit se mezi ně, jít s nimi cestou, která vede přítomností putování přes budoucnost cíle do minulosti paměti…