Divadlo ani rozhlas nikdy nedělá člověk sám

Dětství strávila v Praze jako dcera z úřednické rodiny. V ní byly zakotveny kulturní potřeby - včetně jisté úrovně každodenního života -, ale také láska ke sportu. Lída Engelová se ve středoškolském věku věnovala košíkové a ve sportovních rubrikách se také učila psát.

Relátka pro trmavaje

Mezi divadlem a sportem volila, když se rozhodovala o své profesi. Co rozhodlo? „Hrála jsem basketbal za Spartu. Nehrála jsem moc dobře, ale zato vášnivě. Nakonec se ukázalo, že divadlo je pro mě voňavější než sport. Ale od počátku jsem inklinovala spíš k režii než ke hraní," vzpomínala před časem Lída Engelová v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas. Studium na vysoké škole bylo podmíněno dělnickým původem, ke kterému se musela teprve dobrat pomaturitním učebním pobytem v ČKD. „Partajní výbor v naší ulici řekl, že jsem z buržoazní rodiny, a proto nemůžu studovat. Takže jsem jako maturantka nastoupila do ČKD, vyučila se elektromontérkou a pak půl roku pracovala jako dělnice v ČKD v Holešovicích. Zkoušeli jsme relátka do tramvají. Některé typy těch tramvají dodneška jezdí a já mám někdy pocit, že jedu nad svým vlastním vyzkoušeným relátkem. Na DAMU mě vzali napodruhé."

Studium herectví (protože přijmout dívku na režii bylo v první polovině šedesátých let v Praze nemyslitelné) spadalo do času, kdy se české divadlo pozvedalo k období svého nejbohatšího a nejzajímavějšího života - v plné síle zde byla (a vyučovala) generace velkých herců Národního divadla - a vedle nich se zakládala a svou poetiku formovala malá divadla experimentálního ražení. Lída Engelová byla zásadně formovaná osobností Vlasty Fabianové, nejen v oboru herecké techniky, ale také umělecké etiky a svobodného vnímání vlastního i společenského života. V oboru režie se stala neoficiální žačkou Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí.

Po absolutoriu DAMU se Lídě Engelové podařilo stát se stálou asistentkou režie v Národním divadle v Praze, což přineslo setkání s režiséry Miroslavem Macháčkem a Václavem Hudečkem. Nekonvenční Miroslav Macháček, obdařený mimořádným smyslem pro rozvíjení talentů, ji povzbudil, aby se pokusila o zahraniční stipendium. Vyšlo to do Londýna, a tak došlo k seznámení s jedním z největších světových režitR... sérů Peterem Brookem a možnosti podílet se na inscenaci Snu noci svatojanské. Spolupráce přerostla v přátelství, které přečkalo i zavřené hranice za normalizace.

Hranice se dařilo překonávat i díky Kapesnímu divadlu, v němž roli klauna Animuka hrála vynikající mimka Zdenka Kratochvílová, „česká Giulietta Masina", a jehož byla Engelová spoluzakladatelkou. Divadlo pro děti a beze slov bylo vývozním artiklem československé kultury, aniž by se jeho tvůrcům dostalo náležitého uznání. Ale okno do světa se pootevřelo a Engelová toho využila k tvůrčím setkáním a přátelstvím. „Vidět věci v souvislostech" je jedním z průběžných motivů jejího rozhlasového vyprávění, a k této schopnosti přispěla i neúnavná snaha vidět za horizont vlastní země a poměrů v ní panujících.

Poetická vinárna

Během své režisérské kariéry Lída Engelová působila v řadě mimopražských divadel, nejintenzivněji v Divadle J. K. Tyla v Plzni a dnešním Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tam také aktivně prožila listopad 1989 jako mluvčí Občanského fóra. Období po roce 1989 je charakterizováno životem na volné noze, návraty do regionálních divadel, ale také režiemi v zahraničí. Režisérská zkušenost zahrnuje mezi divadly hlavního města nejen Městská divadla pražská a Dejvické divadlo, ale i nově vzniklá divadla komerční. V Osudech se dozvíme i leccos o provozu anglického divadla.

Celoživotním angažmá Lídy Engelové je v Praze nejprve „poetická vinárna", později Divadlo Viola. Zde se setkávají diváci s literárními texty v interpretaci výrazných hereckých osobností, ale ve Viole se také odehrála dramata, která jejich protagonistům vynesla Cenu Thálie, jak se to stalo Blance Bohdanové a Josefu Somrovi v inscenaci Lídy Engelové Gin. Práce pro Violu je průběžnou linií jejího vzpomínání, stejně jako se jejími Osudy proplétá rozhlasová režie. Ta je představena i krátkými ukázkami na konci každého (s výjimkou prvního) dílu. V těchto ukázkách uslyšíme úryvky z dramat i literárních kompozic a především hlasy herců, kteří s Lídou Engelovou spolupracovali. Prostřednictvím těchto úryvků a hlasů projdeme v Osudech českým divadlem od konce šedesátých let až po současnost, pozorný posluchač uslyší i postupné proměny hereckého výrazu i rozhlasové práce se zvukem a hudbou.

Prosím paní Medřickou!

Od koho se Lída Engelová naučila specifika rozhlasové režie? „Když jsem začínala v rozhlase v Plzni a v Ostravě, nebyl problém, aby přijeli hostovat pražští herci. Když jsem pak v Praze režírovala třeba zdramatizované Čechovovy povídky, vzpomínám na tu nevídanou drzost, kdy jsem oznámila, že si prosím obsadit pana Adamíru, pana Vinkláře, pana Hrušínského a paní Medřickou - a produkce mi je sehnala. Když si představím, s kým tehdy člověk měl tu čest pracovat a jak se ti lidé noblesně chovali! Chtěla jsem po hercích třeba něco, co nebylo možné realizovat, a oni to zkusili a nechali mě, abych na svůj omyl přišla sama. To byla největší škola, kterou člověk mohl projít. Mimo to jsem měla velké štěstí na zvukaře a techničky, od nich se člověk naučí nejvíc. Divadlo ani rozhlas nikdy nedělá člověk sám."

Vyprávění a reflexe Lídy Engelové tvoří obraz naší (nejen) divadelní kultury v občasném dotyku s kulturou západní, zejména britskou, ale také ruskou, kde režisérka rovněž v různých obdobích hostovala. Její pohled je velkorysý, tolerantní, náročný na řemeslo a kulturu jazyka i projevu, vstřícný k diváku i posluchači, který si cení šarmu a elegance, ale také ženské rovnoprávnosti jako významné evropské hodnoty, o niž stojí za to dbát.